Album „Catalept“ tachovsko-mariánskolázeňské kapely Neurotic Machinery sice už nepatří mezi nejžhavější novinky (světlo světa spatřilo již v únoru loňského roku), nicméně pozornost si zasluhuje. Už jen proto, jak dovedně spojuje ingredience různých metalových stylů do jednoho funkčního celku. Což sice dneska páchá kdekdo, ovšem ne vždy se to musí podařit. A i když jako pravověrný melodik a příznivec lehčích metalových žánrů plně ožívám hlavně při sólově kytarových exhibicích, nutno uznat, že na tomhle kotoučku se ukrývá pořádná porce moderně útočné síly.
Kdo hledá, najde. Kdo nehledá, s Neurotic Machinery může najít taky. Syrovou kombinaci deathu, blacku (to hlavně díky mezi těmito póly systematicky oscilujícímu vokálu), thrashe/deathu (to především díky hutné a úderné hudební hradbě) i psychedelně emotivního doomu (to zásluhou závěrečné – pro mě nejpřitažlivější díky tomu, že se vymyká celkovému konceptu desky – skladby „Leave Me In This Moor“). To vše v kompaktním a soudržném, zvukově velice povedeném kabátu, ze kterého z rukávů sem tam vyčouhnou kytarová sóla (klidně bych napsal heavíková, což je myšleno jako pochvala), v kontextu skladeb zjasňující temně drsnou náladu. V závěrečném součtu se pak při snaze definovat styl Neurotic Machinery nebudu stydět použít výraz progresivní metal.
Docela zvláštně na mě působí fakt, že i když jsou jednotlivé skladby poměrně členitě strukturované a pestré, mám pocit (ale nebráním se nařčení, že to je hlavně důsledek mých stylově odlišných chutí), že tahle atmosféra se poměrně brzy vyčerpá. Dá se odhadnout nálada skladeb, nikoliv ale cestičky, po kterých se bude hudba dál ubírat. I z toho důvodu považuju za terno, že kluci zbytečně nenatahovali hrací dobu desky a razance jejich útoku tak neztratí nic na své intenzitě. A i když žádná ze skladeb nebude aspirovat (alespoň u mě) na kandidáta hitového žebříku, jako celek je album (destruktivně, což je opět míněno jako klad) působivé.
I přes poslední napsanou větu si dovolím zastavit se u závěrečné „Leave Me In This Moor“. Podmanivost této skladby vězí v depresivní atmosféře, která vás strašně snadno vcucne do děje. Od příjemné kytarové vyhrávky, přes přiškrcený řev až k psychoidně vytrvalému, neskutečně depresivnímu riffu jde z písně tak silný citový chlad, že by z toho i kytky mohly uvadnout. Nejen v souvislosti s touhle skladbou je škoda, že kluci nepřidali textovou přílohu, i u ostatních songů by stálo za to prozkoumat „třetí rozměr“.
Poměrně kontroverzní mi přijde míchání češtiny a angličtiny, zejména proto, že u česky zpívaných (celkem dvě) mi stále uši zadrhávají na snaze urvat obsah, místo toho abych nasával aroma hudby. Angličtina působí mnohem přirozeněji a „splavně“.
Někdy stojí za to kouknout za hranice svých obzorů. S Neurotic Machinery jde o hodně zajímavý výlet.
|
