Pokolikáté už narážím na tohle věčné téma? Stockholmská kapela Fatal Smile je dokonalou nahrávkou na smeč zastáncům důležitosti třetího alba v kariéře. I když odpůrci této teorie zase mohou argumentovat tím, že počítat loňskou novinku „World Domination“ za třetí album kapely - po téměř kompletní výměně ansámblu - je poněkud zavádějící. Po úspěšném (druhém v pořadí) albu „Neo Natural Freaks“ z roku 2006 si své místo podržel pouze kytarista Y (autor převážné většiny skladeb na „World Domination“), který k sobě nabral nové parťáky a nutno uznat, že dobře udělal. Díky impozantnímu hrdelnímu vokálu Bladea, účelným melodickým sólům Y-ho, která se vyhýbají egoistickým exhibicím a živé rytmické sekci (Zteff a Alx) působí nahrávka hodně strhujícím dojmem.
Tedy za předpokladu, že slyšíte na odkaz osmdesátých let a líbí se vám brouzdat se po stopách, vyjetých károu s označením hard rock, glam metal či sleazy metal. A i když jsou tyhle koleje jasně patrné, na rozdíl třeba od nedávno zmiňovaných krajanů Danger přidávají Fatal Smile do svojí muziky pořádnou porci agresivity a ostrého důrazu. Otírání se o hranice klasického metalu není klukům vůbec cizí a „World Domination“ funguje jako výborné retro v moderním kabátě. I když retro…, vezmete-li, jaké „zmrtvýchvstání“ předvedli v loňském roce pásci Mötley Crüe se svými „Svatoušky z Los Angeles“ - a že právě strakáčci jsou tou bandou, která mě v souvislosti s Fatal Smile skáče na displeji nejčastěji – jde spíš o schopně zapracované ingredience z časů dávno minulých do hodně čerstvého těsta.
Pojmeme-li album od Adama, tedy momentů, které čerpají z minulosti plnými doušky, odstartujeme tuhle procházku u songu „Run For Your Life“. Je paradoxní (i když…), že zrovna tahle klasická hitovka je mým osobním favoritem, ale možná to je tím, že na téhle intenzivní cestě do minulosti strašně snadno vklouznete do již dávno vyhřátého rockově útulného a známého pelechu. Největší smršť, přímo s devastujícím účinkem, přichází hned na úvod desky – „S.O.B.“ a „Stranger“ představují drsnější a špinavější tvář kapely v podobě uřvaných, přímočarých, adrenalinových hitovek s jasným tahem na bránu. Nejen rychlostí a razancí jsou Fatal Smile živi, stoprocentně působí i rozvláčná, těžkotonážní „No Tomorrow“ s temným nádechem Black Sabbath.
Na celé desce Fatal Smile úspěšně resuscitují osmdesátá léta. Ale tak současným způsobem, že vás ani na okamžik nenapadne uvažovat nad tím, zda letopočet vzniku alba začíná jedničkou nebo dvojkou. Připočtete-li k tomu všemu fakt, že desku produkoval velmistr Michael Wagener a navíc byla nominována na švédskou Grammy jako album roku mezi glamovými kapelami (i když v tomhle případě mohli mít akademici těžké spaní po vtěsnávání „World Domination“ do dané škatulky), lze považovat za samozřejmé, že na desce se najde porce pořádně chytlavé muziky. Přidejte k tomu dotaženou image (nemluvě o neskutečném množství energie při živém vystoupení, ale to sem nepatří, já vím ;-) ) a závěrečný rezultát asi těžko může být jiný. Klíčí nám tu kapela, která má potenciál stát se (jen ždibíček štěstí to bude chtít) jedním z tahounů žánrů. Tomu se říká talent.
|
