Tak kampak, kampak? Na klokany, na klokany!!! Tak to teda ne, klokani jsou moji kamarádi :-)!
Tak kampak? No vždyt' říkám, na klokany. Tedy do australského Perthu za kapelou Trident Winter, která v loňském roce natočila eponymní EP, jako předzvěst chystaného debutového alba. Pokud neselhaly mé pátrací instinkty (a že těch dostupných informací zase tolik není…), toto CD dosud ještě nevyšlo (a ani se o něm nijak hlasitě nemluví). Odpověď na otázku "kde je zakopán Maxipes problému" je možno najít právě na kotoučku s názvem "Trident Winter".
Hudba Trident Winter má ambice uspokojit staromilce a přímočarce. Když už jsme v té Austrálii, troufnu si díky jednoduchosti muziky kapely zmínit AC/DC a když mluvím o staromilcích, nasměruju vás na přelom sedmdesátých a osmdesátých let minulého století do doby, kdy Accept namlátili svoje album "I'm Rebel". Jen v tomhle přirovnání probůh nehledejte charisma a podmanivost (a to ejsíky zrovna nemusím...) obou zmíněných spolků, mohli byste se spálit a nečekejte, že technologicky tenhle šmak odpovídá začátku jednadvacátého století..
V jednoduchosti by se dalo říci, že Trident Winter hrají nenáročnou mejdanovou muziku (všechno je jen rock'n´roll), jež má schopnost navodit štavnatě uvolněnou atmosféru {chcete-li mezi řádky číst, že jako kulisa je tohle album docela dobré, nebudu vám v téhle iniciativě bránit, i když tak zlé to zase není). Ovšem záruku toho, že po prohnání "Trident Winter" ještě někdo na mejdanu zbude, vám nedám. Může za to hlavně zpěvák Simon Hallett, jehož hlas patří do kategorie mimořádně "specifických". Máte-li rádi přiškrceně kastrální výšky a vytrvalé, až afektovaně hysterické polohy zpěvu, třeba vám tenhle výrazný projev sedne. Za sebe říkám, že kromě okamžiků v "Taste The Fire", kdy se Simon spustí níž do melodického vyprávění, mi dělá silné potíže strávit jeho chvílemi až otravně utrápený křik.
Těžko vybrat v pětce nabízených skladeb "lízátko", po kterém by člověk bez váhání natáhl ruku. Nejpestřejší, již zmíněnou "Taste The Fire" s příjemným baladickým úvodem sráží na kolena nejen až komický jekot, ale i neskutečně dlouhá, zbytečná a nenápaditá instrumentální pasáž (jen co přestane prudit Hallett, začnou kytaristi :-) ). Klasická svižná šlapavka "Kings OfThe World" sklouzne (a to už si ani nevšímám utrápeného zpěvu) k instrumentální samoúčelnosti. A takhle by se dalo vyďobávat u celé pětky, ani u jednoho kousku bych si neodpustil nějaké připomínky (i když by se týkaly prakticky stále toho samého).
Mejdanovka. Ano, nechám-li kolem sebe Trident Winter plynout bez přehnaného zachytávání se na detailech, EP mě rozhodně neurazí. Je to poměrně zábavné a dostatečně "pestré" (bavíme se o reminiscenci na hevík začátku osmdesátých let). Jenže když se důkladněji zadrápnu, tak už po chvíli jsem schopen vyletět (hlavně kvůli Simonu Hallettovi, i když ten již kapelu nejspíš opustil) z kůže. Takže pokud Maxipes Fík bránil kojotům (či co to bylo za havěť) vyrazit na klokany, já vás (na vlastní riziko) klidně nechám. Trident Winter totiž zatím řadím jen mezi náhodné známé, do kamarádů mají docela daleko.
|
