Klasika, chtělo by se říci. Máte-li rádi tradiční hevík, bylo by chybou nepotkat se s loňskou deskou „Země vlků“ z dílny brněnských Bast. Bez zátěže historických kořenů (s kapelou jsem zatím měl to potěšení pouze na pardubickém Fantasy Metal festu před šesti lety a tam kolem mě nějak prošuměla…) můžu k „aktuální“ nahrávce konstatovat tolik. Máte-li tendence přidržovat se obecně rozšířeného pohledu na svět a rozlišovat podobně stylově zaměřené spolky na domácí a ty zvenčí, Bast dokáží do tuzemského (částečně stojatého) heavymetalového vodstva přikápnou dovozovou živou vodu (ale vzpomeňte na Jiříka, ten taky neměl k dispozici zrovna galony životvorky).
Netrpíte-li tímto zeměpisným předsudkem, lze ocenit na tvorbě Bastu občasnou chytlavě melodickou skluzavku, povedená kytarová sóla a především schopnost pohrát si s atmosférou. Když totiž Bast vsadí víc na pocity a náladu, než jen na nekompromisní úderné drhnutí, naskakují jim kladné bodíky na mém chuťometru téměř závratnou rychlostí. I druhá (odvrácená) strana mince souvisí s atmosférou. Vsází-li Bast jen na strohou kostru, začíná „Země vlků“ upadat do schematičnosti a jednotvárnosti.
Co tedy tlačí chuťometr vzhůru? Především velice silný úvod i závěr desky. Otevírací „Chrám“ s dramatickým recitativem hostujícího BigBosse (útržek latiny, na rozdíl od později použité angličtiny v „Burn Kill And Die“, skladbě velice sluší), na který v podobně chytlavém duchu naváže po rozjezdu i šlapající hevík s povedeným riffem a ukřičeným zpěvem. Ty drží pohromadě a vtahují do děje, podpořeného silným závěrem v podobě překřikovaných vokálů. Titulní „Země vlků“ ještě zvýší nabuzené napětí, pozornost si zaslouží pestré Mlat Drumsonovi bicí a melodicky skandovatelný refrén (příznivci D.N.A. budou přesně vědět, kam mířím). Velice sympatický mi je v (nejen) téhle skladbě výraz křiklouna Oldy Floriana, který nemá potřebu se „přetvařovat“ a snažit se zvýšit (a ono by to asi i šlo) dramatičnost skladby tlačením se do nepřirozené drsné chlapáckosti. Škoda nevyužité příležitosti u polobalady „Zůstaň“. Její epičnost, vycházející z prostého vybrnkávání, poťukávajících bicích a sympatického hlasového malování potvrzuje, že Bast si s atmosférou umí pohrát (námitku, že jde o obyčejný tradiční ploužák neberu, odmyslete si ploužící se dvojice a nasávejte kouzlo okamžiku). Setření „pelu nevinnosti“ následným zrychlením a přitvrzením (byť nijak drastického) je zbytečným útěkem na vyšlapanou cestičku. Po trochu povadlé druhé půlce desky přijde velké finále v podobě chorálovky „Bůh si to žádá“. Krásně klišovitý heavík, u kterého, pokud by nepřišel výborně provedený důstojný chorál, byste odešli ze „Země vlků“ s pocitem, že něco strašně důležitého (pro zachování tradic) chybí. Takhle Bast plní „normy“ tím nejlepším možným způsobem, kdy se z povinnosti stává radost. Potěšily mě i texty v domorodštině (byť třeba „Věštba Libušina“ lehce kostrbatě klopýtá), čeština však kapele sluší daleko víc, než jednou využitá angličtina.
Slabší místa (nechci používat výraz slabina, ono to ve finále není vůbec špatné a Bast vždycky dokáží z téhle pasti vyklouznout)? Jak již řečeno, jednotvárnost. Asi je normální, že se každá podobně profilovaná kapela nevyhne srovnání s Arakainem či Vitacitem a že (možná podvědomě) sem tam spadne do již mnohokrát vyloveného rybníka. A z toho občas plyne ten pocit obyčejnosti již slyšeného.
K tomu všemu připočtěte velice dobrý zvuk i strhující cover desky a lze dojít k jedinému výsledku – celkem dobrá práce, pánové!
|
