Fiňáci, fiňáci, kde vás lidi berou? A kde vy berete ty svoje hudební nápady? První otázka by vám mohla napovědět, odkud kapela SaraLee (z původního názvu Restless asi taky nebudete moudřejší) pochází a zároveň, že nebude asi patřit k těm, o kterých byste denně slýchali. Druhá otázka by mohla signalizovat, že loňské druhé album téhle bandy, nazvané „Damnation To Salvation“ nebude úplně marná záležitost. A možná nejen pro ty, kteří koketují s depresivností a gotikou očouzeným rockem (neb pojem gotika je už trochu zprofanovaný a stejně si pod ním každý představí něco jiného, upřesním – The 69 Eyes, To Die For…)
Ne snad, že by SaraLee oplývali něčím zásadně odlišným, co by je vytáhlo z davu podobně znějících kapel. „Damnation To Salvation“ je nekomplikované příjemné album, s nezbytně přitažlivým vokálem, poskládané do natolik pestré kolekce, abyste neměli neodbytný pocit již slyšeného (ať už v rámci desky nebo stylu). S jasnou hitovkou, s ostře útočnými skladbami, při kterých kluci nezapomínají na melodičnost, i s uvolněnými kousky, které nepostrádají intenzitu.
Ostřejší úvod nenaznačuje, že by v závěru nejvýznamějším pocitem měla být melancholie. Ve „Scars“ a „Forsaken“ dominují kytary a ostré riffy, které podobné pocity rozhodně nepřipouštějí (i když ve druhé jmenované už začínají prosakovat posmutnělé klávesy). V následné „Sleeping In The Fire“ už si SaraLee začínají pohrávat s volnějším tempem a atmosférou – jasně, že velká část úspěchu stojí a padá (v tomto případě stojí) s Joonasovým hlasem. Následující „rádiová“ „Rescue Me“ (s důkladným přitulením se ke klávesovým náladám To Die For), s líně se převalující chytlavou melodickou linkou je pro mě zásadním okamžikem desky. Krásně přístupná symbióza hutného kytarového riffu, smutných kláves s až průhledně vlezlým (jenže ono to funguje ;-) ) motivem a sametově hrubého vokálu, vytvářející tu typickou přitažlivost finského potemnělého smutnění.
Ač údernější náboje SaraLee vystřílejí v první polovině desky, jejich bonboniéra má naštěstí dostatek chutí i ve druhé půlce. SaraLee jsou jistí i ve svižnějším tempu (nicméně nejpůsobivější je vláčná „Nights (We´re Living For“) s dalším skvělým představením Joonase), ve kterém proplujeme až k závěrečné „Last Day Alive“. Jsou to Lake Of Tears, To Die For, Entwine..? Nebo SaraLee? Možná nepříliš osobité, ale rozhodně povedené je toto epicky slzavé představení, ve kterém hrubý growling (a že ho normálně příliš nemusím) odvede obrovské množství práce a skvěle zahustí posmutnělou atmosféru s blýskavou jiskřičkou naděje.
Ne, SaraLee se svým křehce drsným „Damnation To Salvation“ neprorazili žádnou hranici a těžko se o nich začne mluvit v širším měřítku. Ale zaručuju vám, že při dlouhodobějším působení - pokud budete mít chuť si trochu zasmutnit a přitom neupadnout do černočerné beznaděje - splní veškerá očekávání.
|
