Předsudky jsou holt docela scestná záležitost. První myšlenka, která mě při poslechu alba „Kartika“ napadla, byla taková, že jde o další variaci na téma melancholických severských spolků (jejichž stopy na albu není zas tak těžké vysledovat). A oni její autoři The Eternal přitom pochází z prosluněné Austrálie.
U spolku (působícího původně pod názvem Cryptal Darkness a až v roce 2002 transformovaného do „věčnosti“), sdruženého kolem hlavního autora, kytaristy a zpěváka Marka Kelsona, jde v pořadí již o třetí (á, zase ten můj komplex z třetích alb…) desku, která roztahuje svá posmutnělá křídla nad světem. Předchozí, údajně silně doomově laděná díla neznám a u současňátka se nemůžu zbavit dojmu, že The Eternal si ukousli o ždibíček větší krajíc, než byli schopni sežvýkat.
K tomuhle závěru mě přivedly dva momenty. Jednak to, že jedinou melodií, která se mi trvale uhnízdila v závitech je nejšlapavější záležitost, která má schopnost strhnout a která trochu vybočuje z celého rámce desky. Refrén skladby „Illuminate“ je až „vlezle“ (berte prosím tento výraz s rezervou, má naznačit fakt, že se píseň strašně snadno vměstná do nejexponovanějších polic skladiště paměti) přístupný a tahle oživle optimistická poloha (ano, z křoví vystrkují zdvižený palec To Die For) The Eternal velice sluší. Ale uznávám, že vetknula-li si kapela do svého erbu melancholii, nemožno od ní očekávat chytlavé hitovky. A to je právě ten druhý moment. Australani se vydatně snaží o posmutnělý výraz ve tváři, ale občas se jim (hlavně v dlouhých táhlých kompozicích) vkrádá do děje nuda. Asi nejlepší příklad lze najít v ambiciózní skladbě „Blood“. Devítiminutová barevná kompozice, která doplácí na neúměrnou délku, kde vytrvale zápasí nadýchanost, prvky bombastičnosti a rozmáchlosti s prázdnotou (a ta bohužel v závěru už vítězí).
Na své si přijdou příznivci atmosféričtějších záležitostí s bohatými klávesami, jejichž některé motivy, jako např. v „A Pale Reflection“, coby jedné z těch povedenějších skladeb, jsou mimořádně chutné, prosycené vzdušným nádechem melancholie (pojem doom bych se moc neodvažoval použít…) či fanoušci kapel Voyager, Lake Of Tears, To Die For, Paradise Lost… Plusem téhle desky je to, že její emoční působení je zaručené. Depkaři nemusí mít obavu, že by je „Kartika“ přinutila zmáčknout kohoutek, spíš je nenásilně postrčí k trochu jasnějším myšlenkám. A jsou-li vaše myšlenky myšlenky příliš bujaré, „Kartika“ nabízí možnost volného uvadání. V podstatě je to ideální kulisa pro pletení hlav opačnému pohlaví. Navodí příjemnou atmosféru a nikomu (věnujícím se přece jen trochu jiné činnosti) nebude vadit ten neurčitý pocit, že se zase tolik zásadního na desce neděje.
|
