Reinkarnace dávných časů z Bay Area, s lehkým komplexem z (také staré) Metalliky a poněkud profesorským podáním. Tak na mě působí loňské album thrasherů Lääz Rockit „Left For Dead“, se kterým se po dlouhých sedmnácti let vrátila tahle kalifornská formace na scénu. Na desce je znát, že kluci mají zažitou dobu, kdy byla ukována zásadní metalová alba a nutno přiznat i to, že jim po letech hibernace nechybí dostatek energie k tomu, aby „Left For Dead“ mělo dostatečný náboj. Ale…
Současná stylová renesance v podstatě vytvořila ideální podmínky pro návrat kapely, jejíž alba v osmdesátých letech sklízela velice pochvalná hodnocení. A je paradoxní, že ačkoliv se z tehdejšího složení vyskytuje v současné squadře pouze zpěvák Michael Coons a kytarista Aaron Jellum, je pro mě právě ten prvně jmenovaný jedním z důvodů, proč – i přes to, že současná forma může Lääz Rockit řadit mezi spolky, kterými thrasherská komunita nepohrdne – na mě „Left For Dead“ nějak zásadní dojem nedělá.
Plusy? Jak naznačeno, abeceda stylového žánru naplněná až po okraj, klasický staromilský thrash metal, adaptovaný bez násilností na současnost, hutné výrazné riffy, poměrně nervní nálada, rytmika natřásající kosti, ostře nemilosrdná sólová kytara (pro mě největší pozitivum) i agresivně drtící vokál.
Mínusy? „Left For Dead“ je praktickou ukázkou toho, kterak zasloužilý profesor může svojí (díky všem dostupným informacím) nabitou přednášku krapet znehodnotit suchopárným výkladem, který ve finále splyne do jednoho velkého koláče bez výrazné chuti. Tlačení na pilu je sice důkladné, Lääz Rockit se pohybují na hranici ušního masakru, ale co naplat, když jediné, co mi z téhle lekce zůstane v hlavě, jsou dvě tempová sklouznutí k „metallikovsky“ laděným „baladám“ (vzpomeňte, jak svěže působilo v rámci desky svého času „One“, či další pohodovky na černém albu…) „Ghost In The Mirror“ a „Desolate Oasis“ a závěrečná instrumentálka „Outro“ (i když proč tam kluci dokázali hodit zbytečnou brzdu v podobě dvouminutového ticha mi uniká…). Mínus druhý, již zmíněný Michael Coons. Nevím, jestli je jeho řev tak divně sejmutý, nebo je to úmysl či jeho přirozenost, nicméně nakřáple-zastřeně-zmašinkovaně působící hlas (ze kterého vyklouzne právě v těch zmíněných atmosféričtějších pasážích) mi – přesto, že svoje pasáže zvládá bez potíží a je znát, že intenzita jeho výkonu je maximální - postupně začíná lézt docela na nervy.
Starý známý, při jehož návštěvě sice nebudu hromovat „host do domu, hůl na něj“, ale jehož odchod vám (vzhledem k tomu, že o návštěvy krapet zajímavějších hostí není nouze) bude víceméně lhostejný.
|
