Že se ve Švédsku probouzí vlna zájmu o glam, či chcete-li sleazy rock, začíná být docela hmatatelné. A je vcelku logické (vzhledem k tomu, že jde o již dostatečně profláknutý styl), že tak, jako se najdou spolky, které se pokusí do zavedených pravidel propašovat vlastní invenci, najdou se i tací, kteří své taškařice budou předvádět pokud možno v co nejvěrnějších kopiích osvědčených jmen. Nechci v žádném případě podobné nápady odsuzovat, i když přiznávám, že na konečné hodnocení prvotiny „Let The Madness Begin“ kapely Cirkus to jistý vliv má.
Jejich rock s výrazným vlivem přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, zahleděný do úspěchu Aerosmith či Mötley Crüe se docela dobře poslouchá. Dobrá produkce (čekat od Chrise Tsangaridise – Bruce Dickinson, Angra, King Diamond, Y. Malmsteen, …, - že by vypustil do světa nějaký šunt je holý nesmysl) i instrumentální zručnost je bohužel téměř to jediné, čím Cirkus aspirují na první ligu. To základní, tedy osobitost, hitovost či jakákoliv jiskřivá emoce, co by Cirkus vytáhla nahoru, však chybí.
Z devítky skladeb (respektive osmičky, úvodní cirkusácké intro sice navodí zábavnou atmosféru, odpovídající názvu kapely i desky, ale ten potenciál nakonec zůstane nevyužit) vykukují celkem dvě. Svižná, ostřejší „Fuck ´Em n´ Flee“, kde cirkusáci konečně obživnou a především pak kontrastní „Chexx Mate“. Na jedné straně asi nejotravnější riff a refrén na desce, podtržený ležérním projevem zpěváka jménem Roux´d (jak se tohle sakra skloňuje), na straně druhé úžasné ságo (bohužel nepříliš dlouhý vstup), které tuhle staromilskou záležitost neskutečně nakopne. Cover verze od T-Rex nepřináší nic nového (trochu mi to připomíná bezradnost skladby „Train, Train“ na albu „Cherry Pie“ kolegů Warrant), zbytek desky sice staví na přístupných melodiích, ale chybí tomu jakákoliv špetka osobitosti. Tuhle nevýraznost (jistě, možnost srovnávání s páskovstvím Mötley Crüe nebo vyzrálostí Aerosmith škodí cirkusákům nejvíc) jen podtrhuje docela nepříjemně přiškrcený hlas Roux´de ve výškách. Nejpozitivnější střípek? Snetan a jeho kytara, která tuhle desku drží těsně nad hladinou šedivého průměru.
Obecně vzato, je „Let The Madness Begin“ docela „líné“ album, které když nabere tempo (obě zmíněné skladby + plus závěr „Crazy,“ naznačuje, že by v těhle švédských pseudoamíkách něco zrát mohlo. Příznivcům „leteckých kovářů“ :-), či výtržnických strakáčků tuhle desku doporučím s poměrně čistým svědomím. I tak je ale pro mě debut kapely Cirkus jakýmsi pátým kolem u glamového vozu – když bude nejhůř, může posloužit, ale za normálních okolností ho k životu nepotřebuju. X-krát radši sáhnu po originálu. Nebo po komkoliv jiném, kdo dokáže půjčené muzice vtisknout vlastní ksicht.
|
