Pojednání o nahrávce kapely Roxor mi dovolte začít krátkou sobeckou úvahou na téma "starého psa novým kouskům nenaučíš". Fakt to není ta v poslední době sílící invaze progresivních kapel, která mě u bilancujícího cédéčka "Zastavte čas" přivedla na myšlenku, že jsem odrostl pruhovaným kalhotám a džísce (pamatujete, dinosauři ;-)?). To mě jen Roxor dotáhli k zamyšlení, jak vlastně definovat (asi nejen?) tuzemský fenomén -
"tancovačkový" metal. A tak po procházce dvacetiletkou Roxoru může můj postulát znít asi takhle: "klasický nekomplikovaný heavy metal, s nezbytnou refrénovou halekací zpěvností a textová útočnost na nultou (rozuměj alkoholem navolněnou) signální soustavu (tedy téma sex a chlast otírající se o primitivnost agro-metalu), díky které vznikne mezi pravidelnými návštěvníky akcí a samotnými písněmi téměř rodinně důvěrné pouto..." No a jistě tušíte, že tenhle úvod se u "Zastavte čas" neobjevil náhodou..., bohužel, nic se nemá přehánět, což se v tomhle případě nepovedlo.
Roxor (až na drobné ambicióznější výjimky) v pohodě splňuje daná kritéria. Přiznávám, že (ač mě podobná muzika fakt nevadí a nepohoršuje) pro můj chuťometr to kapela vzala z té nejhorší strany. Hned v prvních třech skladbách totiž kluci vsadili na nejodvrácenější stranu měsíce. V úvodním „Zámku snů" se nerozchoditelný diskuzní úvod (od kernovských "Lovců žen" mám z podobně "vtipných" a přitom zbytečných vylomenin kopřivku) ještě podaří zachránit jednou z nejpovedenějších - byť klišovitých - písní desky. Následující hudebně průhledný a textově příšerný „První hřích" (trefný název), následovaný prvoplánovým a ještě horším „Alkoholem" (chlapi, jak známo, alkohol se nedá porazit, pouze Moraváci jsou schopni remizovat) jsou těžké zábavovky non plus ultra ("...šukat doma už není zájem, protože alkohol je naše vášeň" a navíc to uslintaně debilní finále... ). První prohra.
Druhá prohra? Téměř jednolitý (naštěstí narušený povedenou nekompromisní dramatickou šlapavkou v hlavní roli se Simonou Khailovou (ex-Krleš)) blok písní, odstartovaný útokem snad na mínusovou signální „Rock and Roll z předměstí", ("lemtaj plzeň v plechovkách, hašiš kouří... ", "muzikanti chlastaj, holky jsou pod stolem, pět piv ještě dáme...“ , schematickou zpívánkou o neuskutečněné souloži s holkou davajkou ("s nožem v zádech budeš navždy má, už se s nikým nevyspíš") a potrhlá "Rejdy SM lady". Veškerá přídavná jména prosím nevztahujte pouze na textovou stránku věci, hudebně jde sice o dobře zahraný (nic jiného bych nečekal) klasický heavík, ovšem bez úkroků kamkoliv jinam.
Od zábavově-alkoholického oparu zachraňují desku především hostující holky. Dvakrát Simona Khailová (obojí bez sebemenších připomínek a s palcem směrem vzhůru), jednou Denisa Reisaussová v baladickém duetu -v jednom velkém a snadno předvídatelném klišé, ale aspoň bez podbízivých oživení. I bez dam se naštěstí najdou světlé okamžiky. Po "Zámku snů" přijde trochu dramatičtější záležitost se vzrušující melodickou linkou a dobrým riffem (škoda, že v refrénu se zase sklouzne do halekačky bez jakékoliv gradace, to se ostatně na desce stává docela často) v "Born To Ride". Díky klávesám a chorálu (nenadávejte mi, že zase velebím klišé) přece jen barevnější (ach ten refrén... :-( ) "Tak už to prasklo", již zmíněná "Řeka stínů" a do slzavého extrému (ale aspoň si lze odpočinout od rozšklebeného úsměvu) zahnaná balada "Modlitba za život". Pro připodobnění netřeba chodit za hranice naší domoviny. Sem tam Komunální odpad, sem tam Epitaf ve slabší chvíli, narazit se dá i na Munzifai a zbývá rozseknout otázku, co bylo dřív, jestli Roxor nebo Brilien... Nelze zapomenout ani na tři oprášené vzpomínky na původního zpěváka Radka Vaníčka. Zase jen záležitost pro pamětníky, hudebně stále stejné a nejen díky lepšímu zvuku mohutněji působící současný pěvec Ondra Marek dělá ze vzpomínek tu slabší část desky.
Apel "Zastavte čas!" měl přijít podstatně dřív. I když Roxor ho svým příznivcům vyhlásil zřejmě již v době vzniku kapely. No a co? Ještě donedávna jsem si sháněl cédéčka třebíčské Moravy jen z toho důvodu, že jsem kdysi strašně dávno na jejích zábavách žmoulal ruce (klidně doplňte tu správnou část těla dle vašich zkušeností) těm nejhezčím holkám. Nostalgie se tomu říká. Z tohohle důvodu mám pro podobná díla pochopení. A věřím, že právě z tohohle (jediného) důvodu (pominu vlastní zadostiučinění kapely) má i album "Zastavte čas" význam. Staří (i mladí) věrní, kteří halekávají s Roxory pod pódiem, si přijdou na své (a snad příště nezůstanou sedět u přehrávače a zase přijdou). Kolem těch ostatních tohle cejdo jen prošumí (jako kulisa bez uší zavěšených do podrobností mi neva, ale ani moc neba). A vyznavači aspoň špetky "moderního" umění se z něj spolehlivě vyvrátí jak uschlej topol.
|
