Dva roky trvalo Nocturnal Rites páchání dalšího albového počinu. Je zvláštní, jak relativní může být chápání délky tohoto (v případě nocturnalů pro pauzu celkem oblíbeného) období. Nocturnal Rites totiž díky zachování všeho podstatného přichází prakticky s druhým dílem svého debutu, díky nepřeslechnutelnému vývoji se však posunuli o hodný kus dopředu, což se projevilo především kompletní likvidací všech naivit, se kterými vydatně zápolili v kole minulém. Podstatná se ukázala být i změna na postu kytaristy. O kvalitách nováčka Nilse Norberga svědčí skutečnost, že s kapelou vydržel dlouhou dobu (odešel po natočení posledního alba) i fakt, že se rovnou zapojil do tvůrčího procesu.
Po tomhle úvodu by se mohlo zdát, že hodnocení alba „Tales Of Mystery And Imaginations“ musí nutně šplhat nahoru. Ovšem upřímně řečeno, obě alba u mě stojí na stejném stupínku. A to z toho důvodu, že to, co Nocturnal Rites získali na zkušenostech, to zároveň ztratili na své bezprostřednosti (chcete-li zaměňovat pojem naivita a bezprostřednost, budu lehce, ale skutečně pouze lehce, protestovat). Výsledkem je ve své podstatě jemné a decentní album, potvrzující, že Nocturnal Rites mají schopnost psát silné melodie, jen je potřeba je očistit od vývojové „porodní blány“ a dát měkké pohodě ostré obrysy. Maximum kluci dokázali vytěžit z kytarových dostihů a pestře razantních bicích. Dostatek prostoru dostává i specifický ukňouraný vokál. Ten působí poměrně kontroverzně – záleží na tom, jestli upřednostňujete jedinečnost (Anders Zachrisson skutečně patří k celkem snadno identifikovatelným hlasům) či možnost variability (jeho vokál však – i přes nepřeslechnutelné zlepšení - příliš poloh ne a ne nenabídnout).
Proč tedy vyzní hodnocení téhle desky neutrálně, když je plná chytlavých sól, chorálů i melodií a písní, které ani na okamžik nenudí…? Snad tedy jen proto, že srovnáme-li „Tales Of...“ s vydařenými alby tehdejších let (a možná můžeme udělat i krok o nějaký rok zpátky) vyleze nám z toho normální a nijak výjimečný standard. Občas si kluci pokusí zahrát na atmosféru (ale ono to s Andersem skutečně moc nejde) jako např. v hrdinsky nadýchnutém (a výborném) songu bez patosu „Warrior´s Return“ – že by šel trošku zaslechnout Malmsteen? -, občas vsadí na sladce rozjuchané speedové zpívánky („Change The World“ a nemůžu se ubránit asociaci na Freedom Call) a jako nejpovedenější mystický příběh mi vychází mix starých Stratovarius s malmsteenovsky neposednou kytarou v „Pentagram“.
I když se Nocturnal Rites bezesporu zlepšili, přece jen tohle album nevezme za srdce tak, jako prvotina. Dobře se poslouchá a melodiky určitě uspokojí. Stále si stojím za tím, že Nocturnal Rites nikdy nenatočili špatné album. Ovšem s druhou položkou ve své diskografii si mohli odfajfkovat kategorii album nejobyčejnější.
|
