Tak ani tentokrát se nepodařilo. Věřil jsem, že už má konečně SEVEN ty nejlepší předpoklady pro pořádné proražení. Ostatně, Honza Běhunek dostal rozum a vzal do kapely nastálo zpěváka. Chytrý krok, v osobě Jiří Komberce šťastná volba. Jenomže, k čemu je to platné, když je deska „Seven Deadly Sins“ obyčejná, nikterak výrazná. Šestnáct skladeb a nic, co by posluchače rozervalo na kusy. Nic, co by měl chuť si pustit i za dvacet let. Sem tam se najde slušná skladba, ale proboha, proč je deska tak dlouhá? Ubrat alespoň šest songů, byla by to podstatně zábavnější záležitost. Takhle postupně unavuje, a s přibývajícími tracky ubývá motivace k soustředěnějšímu poslechu.
„Seven Deadly Sins“ ukazuje dvě tváře dnešních SEVEN. Tvrdou a moderně znějící. Stačí si poslechnout hned úvodní „Midnight Circus“. A pak jemnější, pohodovější a intimnější – skvělá „Acedia“. Nebudu vám lhát, právě tato poloha mi sedí vyloženě lépe. Vynikají zde emoce a jednoduše se to dobře poslouchá. Naproti tomu brutálnější část nahrávky nudí. Riffy jsou sice nosné, ale absolutně nezajímavé. Je fajn, že se SEVEN snaží znít moderně, ale nějak jim to prostě nebaštím.
Nabízí se také otázka, proč kapela, složená z bezpochyby vynikajících muzikantů, hraje tak zbytečně přímočarou muziku. Chápu, že ne každého baví onanie DREAM THEATER, ale progresivnější smýšlení by neuškodilo. Třeba by pak vznikla záležitost, která by konečně vytřela zrak i mně. Takhle se pořád biji s myšlenkou, že je SEVEN kapela hudebních profesorů, kteří by zahráli snad všechno, ale skladatelsky průměrná.
Verdikt: „Seven Deadly Sins“ má světlé okamžiky, ale také vyloženě hluchá místa. V každém případě je to každým coulem profi nahrávka. To však nestačí k tomu, aby se dala označit za famózní. Avšak zvuk je excelentní!
|
