K hodnocení novinky ostrovanů z Karlovarska Okrozom zcela bezostyšně využiju řádků, které před téměř třemi lety sepsal Venca o jejich prvním demu „Sea Of Sorrow“. Nejen proto, že bych je v obecné rovině a většině momentů mohl vydávat za slova vlastní, ale i proto, že s tou zbývající částí se dá docela dobře polemizovat. A jde jen o to, zda půjde o polemiku, nebo prosté konstatování, že odstup dvou let mezi vznikem obou kousků (plus sáhodlouhá doba finální realizace aktuálního „Vena Cava“) značí přirozený vývoj malého dítěte. Jestliže v roce 2005 se Sea Of Sorrow začínali velice schopně batolit, dneska už mají za sebou nejen první vratké krůčky a následně rozbitá kolena, ale už i úspěšné vytažení se nahoru a první zmáčknutí tolik lákavé kliky…
Tak tedy „…nic nového na obzoru, žádný frontální útok na českou metalovou scénu, ale přesto pohodová a příjemná nahrávka. Po prvním poslechu jsem byl poměrně unuděn a OKROZOM jsem hodil do pytle naprosté průměrnosti. S přibývajícími poslechy jsem však na chuť přicházel stále víc. Poslouchá se to dobře, tak o co jde?“ Ano, nic nového na obzoru, lehké znejistění jen u úvodní „127“ (kdy sekanou, schematickou a poněkud naivní náladu důkladně rozčísl vykutáleně razantní refrén) a postupně narůstající uspokojení. A ve finále konstatování, že se to poslouchá sakra dobře.
„OKROZOM jsou další ze zástupu českého heavy metalu, který je sice řemeslně slušně zvládnutý, žel nápadově již o něco méně.“ No, vlastně zase souhlas. O řemesle netřeba pochybovat, o nápadech bych se rozhodně vyjadřoval podstatně opatrněji. Ano, souhlasím s tím, že nenajdete na „Vena Cava“ explozi neokoukaných geniálních myšlenek, ale ono to ani není potřeba, když Okrozom svým nenápadně chytrým (ano, klidně lze v tom hledat synonymum jednoduchosti) melodiím dodávají přesvědčivou šťávu. A ve finále i v podstatě ten nejprostší kousek, posmutnělé „Killer Of Innocence“ je velice působivý a hraje nekompromisně na city houpavým dialogem strun a klapek. Progrese v životě Okrozom se projevuje ve větší barevnosti – smyčce, klavír, mužský zpěv. Právě muzikálový dialog v „Pod kůží“ je tím nejpovedenějším kouskem desky. Skromná dramatičnost plná napětí, kdy celoalbový největší zážitek, totiž smyslný zpěv Veroniky Savincové (a to ve všech možných podobách) je skvěle podtržen mužským vokálem.
V čem však s Vencou rozhodně nesouhlasím, je jeho spokojenost s angličtinou. Ne, Shakespearův jazyk (obzvlášť v takhle nenáročné formě) mi nepřekáží, ale negativismus, sarkasmus a beznaděj (kdybych chtěl být hnidopich, zaryl bych i do některých umělohmotně slepených obratů, ale vyplatí se vézt se po podstatě a náladě a nikoliv rýpat do detailů), které zalézají až do morku kosti, daleko důkladněji funguje v domorodštině.
Pocitově velice silná deska. I když grafické ztvárnění koresponduje s pocity, které má „Vena Cava“ tendence vyvolávat, nenechte se mást. I šedá může mít řadu zajímavých odstínů a černou se podaří namíchat ze záplavy pestrých barev. A když k tomu Okrozom připojí i informacemi, statickými i pohyblivými obrázky nabitou přílohu, není co řešit. Poslouchá se to moc dobře. Tak o co jde? Po nadějném debutovém demu o slušný krok vpřed.
|
