Šťastná sedmička nebo velká iluze? Viděl bych to tak nějak ne úplně jasně. „Grand Illusion“ je lepší deska, než kterákoliv z éry s Andreasem Zackrissonem a zároveň přece jen (alespoň na prvních pár kol) dosud nejslabší s Jonny Lindqvistem. Jen prosím pojem „nejslabší“ berte dost s rezervou a dřív, než otráveně přejdete na další článek, jukněte na závěrečné hodnocení a třeba vás finální známka přesvědčí k tomu sáhnout i po tomhle kousku z dílny Nocturnal Rites. Přitom se dá říct, že nic z arzenálu kapely nechybí ani zde. Jen mi jejich dříve vzdušné melodie přijdou v globále (samozřejmě, že i na „Grand Illusion“ se najdou tutové pecky) poněkud svázanější (a více heavy) a snad i díky tomu celkový tah na branku je méně přesvědčivý.
„Grand Illusion“ je – ostatně i to je jedno z poznávacích znamení kapely - řemeslně dokonalá. Nils Norberg se svojí kytarou exceluje v každém songu, „půjčený“ Henrik Kjellberg dodává klapkomalováním obrovské množství šťávy, rytmika je bezchybná a z Jonnyho Lindqvista charisma doslova ukapává. Obrovský kus práce odvedou i skvělé chorály, ostatně jména jako Ronny Hemlin (Steel Attack) či Jens Carlsson (Savage Circus, Persuader) coby sboristé dávají tušit, že půjde o velkou věc. A přece jen mi schází jiskřička toho, co mě na Nocturnal Rites baví nejvíc – totiž jejich někdy až nečekané melodické skluzavky. Ne, přímočarost a další sázka na dominanci kytar není na škodu (to je ostatně to tradiční posunování výrazu zase o kousíček jinam), jen tomu chybí exploze výjimečnosti. Jednoduše řečeno, množství těch vrtáků, které se natrvalo zaryjí hluboko do hmoty mozkové, je přece jen o něco menší.
Tím nejvýraznějším bude bezesporu „Cuts Like A Knife“ vyšperkovaná průchozí all-star sestavou. Pomalejší, silně atmosférická a potemnělá skladba, postavená na dialogu čistého Linqvistova hlasu a hrubého vokálu hostujícího Kristoffera W. Oliviuse (Naglfar) se vymyká prakticky všem ostatním „velkým iluzím“ a díky zachraptělíkovi lehce i evokuje samotné počátky kapely. Vzpomenout nutno i účast při téhle skladbě sólujících Jense Johanssona (Stratovarius) na černobílé klapky a šestistruníka Henrika Danhageho (Evergrey). A aby účet největších hvězd byl uzavřený, své struny v „Never Trust“ prohání Stefan Elmgren (Hammerfall).
Hodně silný je úvod alba. Způsob, jakým Nocturnal Rites rozkopnou dveře této desky je dechberoucí - možná i proto přichází ve finále to nepatrné rozladění. Po povedené „Fools Never Die“ následuje díky klávesám hodně přístupná a přitom agresivní „Never Trust“, pohybující se hodně blízko kolem typické melodiky a vracející tvorbu kapely do dob, kdy sóla byla tím nejdůležitějším bodem nahrávky. Následující „Still Alive“ (za tohle srovnání mě nekamenujte) má svou vyzrálostí hodně blízko k Pretty Maids, tak dokonale kombinuje syrovost, přitažlivost a melodiku. A ještě jednou dokážou Nocturnal Rites zvednou vítězný prapor nad hlavu. Svojí vypjatou náladou a přitom tradiční dokonalou zpěvností udělá radost všem, kteří se kdy chytli na udičku Stratovarius či Firewind. A určitě potěší i „lidový“ motiv v závěrečné pompézní „Deliverance“.
Strašně těžké je vynést konečný soud nad touhle deskou. Dám-li na první dojem, budu si stát za tím, že na vysokém žebříku kvality stojí v nové éře na nejnižší příčce z nejvyšších. A budu-li vychutnávat chuťový ocas po x-tém přehrání, tetelí se mi dušička rozkoší.
|
