Nedá se přece všechno svádět na Garyho Keskinena ;-). Obzvlášť když starší alba finské Ancary nemám najetá a představu si můžu udělat jen z klipovek. Ale je fakt, že z nějaké důvodu se u téhle party v kolonce styl uvádělo (byť s různými zjemňujícími přívěsky) heavy metal. Se změnou na postu kytaristy, kde Samuela Hjelta nahradil zmíněný Gary, je jasné, že v análech bude potřeba udělat změnu. Ale zároveň dodávám, že jsem podvědomě od srážky heavíkové Ancary s reprezentantem poněkud sladších hudebních ingrediencí (viz. Garyho působení především v Negative) neočekával natolik smysluplné promíchání těchto dvou světů.
Třeba je to tím, že téměř výhradním autorem veškeré hudby je, v řadách kapely již zaběhlý (historici možná zaplesají nad faktem, že Ancara oslaví příští rok čtvrtstoletí své existence!), kytarista Juha Wahlstén. A i když jde o třetí řadové album kapely (a znáte ten můj komplex z „rozhodujícího“ třetího kroku), spíš bych to viděl jako start nové etapy života. Ancara totiž vykrystalizovala do hard rockové podoby, kdy nálada jejich „Chasing Shadows“ v těch nejvydařenějších momentech evokuje samotné Pink Cream 69 z dob, kdy se ze spontánních kluků stávali vyzrálí profesoři s nadhledem a sem tam vám žilami projede i kapka škorpióního jedu. Lehkost některých melodií (právě tady bych viděl to vyklouznutí ze škatule „heavy“) je až překvapivě nakažlivá, potěší (jo, v těch nejvypjatějších okamžicích se nebojím použít i výraz „nadchne“) občasné zavíření emocí a mám-li vybrat situace, kdy mě Ancara pokládá na lopatky, tak jde především o zhrublé výlety vokálu Sammyho Salminena a ustavičnou kytarovou neposednost.
Ancara vybrala dobře na pilotní singl otvírák „We Paint December“. Nejenže obsahuje ty zmíněné magnety, důkladně si pohrává s dramatickou atmosférou a tím dobře navnadí na další obsah, ale zároveň tím kapela zdaleka nevystřílí své nejdůraznější náboje. Za ten nejvýraznější považuju houpavou náladovku „High Hopes“ plnou napětí s úžasně barevným a variabilním Sammyho vokálem (přesně tohle jsou chvíle, kvůli kterým jsem se zamiloval do hlasu George Neuhausera ze Serenity), a pak „kontroverzní“ dvojku „Far From Grace“, a „Liar“. Tyhle skladby mě díky své až taneční melodičnosti a i určité (relativní) průhledné očekávatelnosti při prvním poslechu neskutečně štvaly…, no a teď už se mnou pocukávají víc, než kterákoliv syrovější záležitost na desce. „Nutnou“ položku v podobě balady ani v nejmenším nepovažuju za povinnost, zážitek je postaven především na duetové symbióze Sammyho a nádherně hluboko položeného hlasu Agnes Pihlavy.
Poměrně stroze působí titulka „Chasing Shadows“ - a upřímně řečeno, krapet mi uniká, proč po téhle celkem obyčejné skladbě, sázející spíš na písničkářství než dramatičnost (že by právě pro to?) je nazvaná deska. Naštěstí i v těch prostých skladbách (např. „Not Quite Sober“ či závěrečná mávátková „Farewell“) se Ancara zpravidla vytasí s výborným sólem dřív, než může píseň začít unavovat a deska zevšednět.
Pokud u vás můžou známá jména rozpustit váhání, zda už tuhle desku ochutnat, tak stojí za to připomenout producenta Hilliho Hiilesmaa (Lordi, The 69 Eyes, Apocalyptica, Negative, Teräsbetoni,…), který se postaral o výborný zvuk a Tima Kotipelta, který se ujal distribuce. „Chasing Shadows“ je ve své podstatě hodně pohodová a zároveň energická záležitost, poskládaná z výrazných jasných hitů i obyčejných rockových písniček.
|
