Přestože to není tak dlouho, co k nám W.A.S.P. naposledy zavítali, jejich koncert v pražském Retru si nenechalo ujít hodně lidí. Jestliže nebylo úplně vyprodáno, rozhodně do toho nebylo daleko. Lidé se scházeli v hojném počtu už dvě hodiny před ohlášeným začátkem a brzy začalo být u vchodu pěkně těsno. Klub se ale nakonec ukázal jako ideální – těsně před nástupem kapely na pódium vypadal sice nacpaný do posledního místa, žádná velká tlačenice se ale nekonala, takže si každý mohl nerušeně užít koncert.
Bohužel jsme se začátku nedočkali hned. Vystoupení předcházelo neskutečně dlouhé zvučení a v kombinaci s nekonečným čekáním před klubem mě to docela otrávilo. Když W.A.S.P. konečně nastoupili na pódium, bylo jasné hned několik věcí – zaprvé, že Blackie, přestože už dávno není idolem dívčích srdcí a přebývá mu pár kilo i let, rozhodně neztratil nic ze svého charisma ani hlasu. Jeho vokální výkon byl na jedničku, což není věc, kterou bych tak úplně očekávala. K publiku se sice choval odtažitě a ani toho během setu moc nenamluvil, přesto bylo vidět, že je s odezvou publika spokojen. Jeho chladné vystupování vyvažovali Doug Blair a Mike Duda, kteří naopak využívali blízkého kontaktu s publikem a radost z hraní z nich přímo sršela. Také bylo jasné, že dny hororových show jsou u W.A.S.P. už definitivně minulostí. Kapela dala přednost strohému vystoupení bez kulis či efektů. Každou skladbu doprovázel klip promítaný na velké plátno nad hlavami muzikantů a jediné, co bylo ten večer hororové, byla kombinace Blackieho oblečení.
Naproti tomu setlist velkým překvapením nebyl. Zaprvé nedoznal během dosavadního průběhu turné žádných podstatných změn a navíc v něm nechyběl téměř žádný z největších hitů. Hned z kraje kapela nasadila tři z těch nejzásadnějších. Během „On Your Knees“, „The Real Me“ a „L.O.V.E. Machine“ se musel dostat do varu každý z přítomných i kdyby nechtěl. Z nové desky „Babylon“ zazněly dva kousky. Úvodní vypalovačka „Crazy“ a „Babylon´s Burning“. Obě zapadly do setlistu, jako by to byly dávno osvědčené hity, což jen potvrdilo sílu nového alba.
Zbytek setu sestával prakticky ze samých tutovek, kapela nenechala nadšené fanoušky ani chvíli oddechnout. Bylo zajímavé sledovat chvílemi i promítací plátno a porovnat živé provedení skladeb z 80. let s tím dnešním. Nezapomnělo se ani na předchozí album „Dominator“, ze kterého jsme se dočkali dvou pomalejších věcí – nádherné balady „Heaven´s Hung In Black“ a „Take Me Up“, která patří k mým nejoblíbenějším, takže mě hodně potěšila. Další nádhernou baladou, která ten večer zazněla, byla „The Idol“. Celou show pak uzavírala léty prověřená „Blind In Texas“.
Blackie vehementně děkoval publiku za přízeň a ke konci prohlásil, že je to jeden z nejlepších koncertů, jaké kdy odehráli. To bych sice nebrala až tak doslova, ale maximální spokojenost na obou stranách byla určitě. Je skvělé vidět, že i kapela, která působí na scéně takhle dlouho, dokáže nejen stále tvořit silná alba, ale má i co nabídnout fanouškům, kteří přijdou na její koncert. Večer se mimořádně vydařil po všech stránkách a mám pocit, že nebyl nikdo, kdo by odcházel zklamán. Slyšet takové pecky jako „Wild Child“ či „I Wanna Be Somebody“ na živo stále zůstává úchvatným zážitkem a nezáleží na tom, pokolikáté je kapela hraje. Podvědomě jsem možná čekala, že mě tenhle koncert až tolik nedostane, ale opak byl pravdou. Bylo to senzační.
Playlist: Mephisto Waltz, On your Knees, The Real Me, L.O.V.E. Machine, Crazy, Babylon´s Burning, Wild Child, Hellion, I Don´t Need No Doctor, Scream Until You Like It, Arena of Pleasure, Chainsaw Charlie, The Idol, The Headless Children, Take Me Up, I Wanna Be Somebody, Heaven´s Hung In Black, Blind In Texas
|
