Axxis letos slaví dvacet let své existence a co je lepší, než na své kulatiny vydat novou desku. A úplně nejlepší je, když je ta deska tak povedená, jako v případě novinky „Utopia“. Tihle Němci patří ke kapelám, které cestu ke slávě neměly zrovna jednoduchou. Naštěstí se jim jejich tvrdá práce začala vracet nejdéle na albu „Time Machine“. A jestliže předposlední deska „Doom of Destiny“ byla spíše upevněním pozic a nepřinesla nic moc nového, novinka je naopak nabitá novými nápady a zní čerstvě.
Je jasné, že u Axxis neproběhly žádné závratné změny – to se u téhle kapely s tak typickým rukopisem opravdu čekat nedá. Novinka nepřináší témeř nic nového v rámci stylu jako celku. Naopak z pohledu vývoje kapely je velkým skokem dopředu. Velkou změnou je především minimalizace ženských vokálů, které na předchozí desce zaujímaly vedle Bernharda Weisse mnohem výraznější pozici. Další výraznou změnou je určitě zvuk kláves, které jsou mnohem různorodější a korespondují s náladou skladeb. Je vidět, že hlavní mozek kapely Harry Oellers se tentokrát nebál trochu experimentovat a ze svých kláves vyloudil spoustu zajímavých zvuků. Díky méně rozjuchaným klávesám je „Utopia“ temnější, než její předchůdci. Je to cítit například ve skladbě „Sarah Wanna Die“, která má naprosto geniální refrén a je zřejmě vůbec nejlepším kouskem desky.
Skladeb, které stojí za zmínku, je ale tradičně mnohem víc. Ať už je to nezbytné intro – „Journey to Utopia“, povedená „Fass Mich An“ v rodném jazyce (který překvapivě v podání Berharda nezní až tak nechutně, jako běžně), pomalá „Father´s Eyes“ či hitová „The Monsters Crawl“. Už jsem zmínila, že většina skladeb je tentokrát v pochmurnějším hávu, přesto album celkově vyznívá tak, jak jsme u Axxis zvyklí – je pozitivní a nabité energií. Bernhardův hlas je ostatně jako dělaný na pozitivní skladby, člověk by mu těžko věřil nějaké depresivní texty posazené do takové tóniny. Od toho jsou tu jiní.
„Utopia“ je prostě moc dobrá deska. Kdo si Axxis neoblíbil do teď, tak k nim sice díky ní asi nepřilne (přeci jen, až zas takový skok to není), fanoušci mohou volat sláva, jen tak dál. Kapela si za svou tvrdou práci zaslouží úspěch a novinka je definitivně posunula mezi úplnou špičku. Je ucelená, příjemně se poslouchá a nemá slabší místa. Obsahuje dostatek skladeb, které jsou schopné fungovat jednotlivě jako hity a už se moc těším na jejich živé provedení. Axxis mi udělali radost a novinka se v mém osobním žebříčku řadí hned za nedostižnou „Time Machine“. Až na ten prapodivný obal nemám co vytknout.
|
