Přiznám se, že o spolku B.B.R. jsem až do minulého roku neměl ani tušení. A to i přes to, že tahle novojičínská parta začala psát své první řádky již před čtrnácti lety a počet položek v její diskografii taky není zrovna zanedbatelný. No, po poslechu loňského proma „Struhana de Kaperamatoza“ sice tvrzení o netušení neplatí, ale zároveň pochybuju, že se případný další diskografiální počin objeví v mojí sbírce. Je trochu paradox, že B.B.R. splní prakticky vše, co od thrash-corové kapely můžete čekat a přitom je ve finále výsledek poněkud nemastný.
Důvod? Svádět to na nevhodný šálek kávy nepostačí. Už jen proto, že thrash metalu se nebráním. B.B.R. sice z tohoto hrníčku vystrkují tykadla corem zabarveným řevem, ale v tom bych (ani subjektivní důvod) nehledal. Stejně tak bych přežil i nepříliš slavnou zvukovou slupku, přece jen jde o promáč a věřím, že „oficiální“ nahrávka bude mít slušivější (nepředpokládám, že by špinavý zvuk měl patřit ke ksichtu kapely) podobu. Takže největší hák nakonec visí z toho, že – a to B.B.R. nabízejí pouze čtyři skladby – čtvrthodinový jízda se slije do jednotvárné a nepříliš originální hmoty. Ze které občas vykoukne záchytný bod v podobě zajímavých riffů (hlavně „Hovnožrout“ coby jiskřička naděje). K pocitu monotónnosti vydatně přispívá zejména řev Marka Rýdela, k pocitu rozpačitosti přispívají i žánrově odpovídající hrubé texty, které ovšem (a právě díky té ortodoxnosti) občas sklouznou do plánovaného pozérství, které vám může krapet protáhnut koutky do tvaru rohlíku.
Tak kam to kluci bude? Do corem říznuté moderny či do thrashové klasiky? Hm, nevím a abych pravdu řekl, ani nemám potřebu to zjišťovat. Obávám se, že takoví Debustrol či Denet budou B.B.R. ještě dlooooouho ukazovat záda. Pokud jsem v redakční bilanci zmiňoval, že rok 2009 mě v kategorii domácích desek příliš nenadchnul, tak B.B.R. do tohoto vzorce poměrně přesně zapadají. Jistě, jejich „Struhana de Kaperamatoza“ patří do kategorie desek, které vás neznechutí, nepotrhají vám vnitřnosti či nezkroutí nehty, spíš jen tak nějak, sice hlasitě, ale bez trvalých následků, se proženou hlavou coby nepříliš významná průtoková informace. A marně po ní (snad až na občasné kytarové krájení) hledám důvod k tomu mít nastražená čidla, zda se náhodou neobjeví následovník.
|
