Stratovarius jsou sice u nás docela častým hostem, většinou je ale máme šanci vidět na některém z festivalů. Když se tedy naskytla příležitost užít si oblíbenou kapelu v klubu na samostatném koncertě, nebylo moc důvodů váhat. Stejně přemýšlelo víc lidí, protože se koncert opět podařilo vyprodat – což sice znamenalo klub praskající ve švech a nedýchatelný vzduch, ale na druhou stranu nutně potěšilo všechny přítomné kapely. Ke Stratovarius se přidala zajímavá sestava – mladí finové Tracedawn a Winter´s Verge z Kypru.
Cestování vlakem na koncert bylo ten den trochu napínavé, protože zima v lednu opět železničáře překvapila a proto spoustu lidí dorazilo raději s časovým předstihem. Člověk byl zase jednou rád, že v MoR café vás pustí dovnitř i dlouho před samotným koncertem a nemusí vám venku mrznout zadek, jako jinde. K večeru byla už kapacita klubu naplněna a kolem sedmé se masa lidí přelila do sálu. Naštěstí se nijak zbytečně nezdržovalo a večer začal načas.
Winter´s Verge jsou stoprocentně první kyperská kapela, se kterou jsem se setkala. Před koncertem jsem se po jejich tvorbě nijak nepídila – nechala jsem si obě předkapely jako překvapení. A tahle exotická podpora rozhodně překvapením byla. Jejich muzika – celkově hodně postavená na melodiích – zněla velmi příjemně. Jižanskými vlivy mi trochu připomínali brazilské Shaman, nejvíc ten dojem podporoval originální zvuk kláves a progresivní postupy. Pro kapelu to byl poslední koncert na tomhle turné, takže si ho určitě užívala. Zpěvák George Charalambous má pravděpodobně příjemný hlas – říkám pravděpodobně, protože při koncertě to prostě nebylo poznat. Já vím, že už je zbytečné psát o špatném zvuku – spíš by se měly zmiňovat ty výjimečné případy, kdy je zvuk dobrý. Ale tohle byla tragédie. Zvukař by měl na tuhle hluchotu dostat invalidní důchod. Škoda, přeškoda... Kazilo to jinak zajímavý hudební zážitek. Nahrávky téhle party si ale určitě pořídím, stojí za povšimnutí.
Ani při druhé předkapele se zvuk nezlepšil. Naštěstí zpěvák Antti
Lappalainen má hlas jako zvon, takže se s tím popral statečně. Musím přiznat, že když se „chlapci“ z Tracedawn objevili na pódiu, usilovně jsem přemýšlela, jestli můžou vůbec cestovat bez doprovodu rodičů nebo pít pivo. Víc jak patnáct bych totiž nikomu z nich nehádala. Ukázalo se, že jsem jim hodně křivdila – všem členům je kolem dvaceti. I když to zní divně – když je člověk zvyklý dívat se na pódiu na muzinkanty minimálně o generaci starší, než je sám, přijde mu sledovat vlastní vrstevníky trochu – no, pedofilní :). Byla jsem zvědavá, co ze sebe kluci dostanou. A bylo toho hodně a bylo to vesměs dost kvalitní. Antti je nejen výkonný křikloun, ale také dobrý frontman. Nakonec projev celé kapely byl velmi profesionální a vyspělý. Zdálo se, jako by se na pódiu už narodili. Jejich řízný melodický death už teď zní hodně propracovaně – jestli jim to takhle půjde dál, jsem na ně zvědavá za pár let. Je vidět, že do hraní dávají všechno a byla radost je sledovat.
Trochu naivně jsem doufala, že při nástupu Stratovarius se zvukem konečně něco udělají – nestalo se. Stejně jako Antti při vystoupení Tracedawn, měl i Timo Kotipelto při první skladbě potíže s mikrofonem, což bylo ale obratem napraveno. Přestože příšerný zvuk Timův výkon celý večer ubíjel, jeho ječák má takovou sílu, že se tou kakofonií nakonec nějak prodral. A to, že si jeho hlasivky občas žijí autonomním životem a neposlouchají ho, to je věc všeobecně známá. Už jsem naznačila, že tohle bylo první klubové vystoupení, které jsem v podání Stratovarius viděla a když to srovnám, určitě jim to takhle sluší víc, než na velkém pódiu. Kapela byla uvolněná, všichni se zjevně dobře bavili – nejvíc asi Lauri Porra, který se dělí o roli kašpárka s Jensem Johanssonem, který má v zásobě neuvěřitelný počet legračních grimas. Matias Kupiainen naopak svým statickým postojem a kamenným obličejem dost připomíná
Tolkkiho – naštěstí je ale očividně kapela ve velké pohodě. Koti byl komunikativní a využíval úzkého kontaktu s publikem. Dokonce mu to šlo i moc pěkně česky, obdivuji jeho krásnou výslovnost. Jeden z mála zpěváků, který se dostal ještě dál než k „děkuji“. Hodně (hodně!) dobrá byla tentokrát volba setlistu. Začínalo se skladbou
„Destiny“ – netradiční otvírák, který funguje překvapivě dobře i přes svou délku. Pohádkové intro navodilo krásnou atmosféru a bylo dobře, že to nebyla jediná netradiční skladba, která ten večer zazněla. Hned ta druhá byla ale z těch nejtradičnějších a stoprocentně fungujících na rozhýbání publika – „Hunting High And Low“ byla ten večer jednou ze tří skladeb z geniálního alba „Infinity“ – mimo ni zazněl ještě „Phoenix“ a jedná z mých nejoblíbenějších – „A Million Light Years Away“. I nové album „Polaris“ bylo představeno třemi skladbami – příjemná změna oproti předchozímu turné, kde nehráli z tenkrát aktuálního eponymního alba nic. Nejlepší byla ale neočekáváná oživení v podobě vypalovaček „Speed of Light“ a „Will the Sun Rise?“, kterou, podle Timových slov, nehráli na turné moc často a my ji máme za odměnu. Nebyli jsme ochuzeni ani o
kytarové/basové/klávesové umění jednotlivých členů – všichni tři se představili v plnohodnotném sólíčku. Obzvlášť působivé bylo to Lauriho. Ten ovládá svou basu opravdu mistrně a navíc u toho (hlavně díky své výšce) vypadá prostě majestátně. Radost pohledět. Hlavní část setu uzavřela nepostradatelná „Eagleheart“ a po krátkém čekání se nám dostalo dvou naprosto luxusních přídavků. Už jsem na pár koncertech Stratovarius byla, ale z nějakého záhadného důvodu se mi nikdy nepodařilo natrefit na show, kde by hráli „Forever“ – skladbu, která je pravým klenotem mezi metalovými baladami. Ve Zlíně jsem se konečně dočkala! A byla to nádhera. Navíc ve chvíli, kdy by člověk čekal nějaký další zásadní hit, který je už možná trochu oposlouchaný, přišlo další překvapení v podobě druhého zabrousení na album „Destiny“ – skladba „S.O.S.“, kterou jsem slyšela v živém podání vůbec poprvé. Naplněný klub si tedy z plna hrdla zakřičel „Save our souls!“, pak chvíli podporoval Jense, když se snažil „vzpomenout“, jakže se hraje ten začátek „Black Diamond“ a úplně nakonec nás Koti naučil počítat finsky do čtyř. Koncert samotný (včetně předkapel) se vydařil. Zatracená škoda toho zvuku – už by se s tím vážně mělo něco dělat. Sice zastávám názor, že když chce člověk slyšet dokonalý zvuk, může si doma pustit cédéčko, ale alespoň zpěv by příště mohl být slyšet, to by tomu zvukaři snad ruce neupadly.
Playlist: Destiny, Hunting High and Low, Speed of Light, The Kiss of Judas, Deep Unknown, A Million Light Years Away, Winter Skies, Phoenix, Forever Is Today, Paradise, Will the Sun Rise?, Eagleheart, Forever, S.O.S., Black Diamond
|
