Řeknu vám, že málokterá nahrávka ve mně vyvolala tak rozporuplné pocity, jako „Inspirations And Dreams I.“ od boskovických Mandoria. Důvodem je naprostá neuspořádanost, ustavičný souboj mezi řízností a atmosféričností, mezi povedenými kytarovými háčky a zpěvem, strhávajícím občasné nápady do stereotypnosti a v neposlední řadě i neschopnost se oprostit od jisté závislosti na zaběhlých postupech. A zároveň podtržení teorie relativity, protože prakticky vše, co mi přijde jako mínus, se v těch nejvypjatějších okamžicích stává skvělým kořením a naopak, to, co bych byl ochoten obecně velebit, občas sklouzne do stereotypu, zabíjejícího vše kolem.
Jak je mým špatným zvykem, rád si vypůjčím jednu z vět, kterými Mandoria sama sebe charakterizuje na svých stránkách. „Naše muzika začala žít svým životem i proto, že se vlivy z jednotlivých hudebních stylů docela slušně prolínají, takže asi nikdy nebudeme jen ortodoxní deathmetalisti, nebo naopak letargičtí přívrženci doommetalu“ . Musím dát Mandorii za pravdu alespoň v tom, že škatulkování se v jejich případě nedá odbýt jednou krabicí. Na hraně by však mohla být životaschopnost a horší je to i se vzájemným prolínám.
Pro natipování těch nejlepších okamžiků (a vlastně i pro zdůraznění relativnosti vyřčeného) musím začít z druhé strany. Tedy od slabin. V první řadě je to pro mě přílišná monotónnost zpěvu (a souvisí to i s tou zahleděností k hudebnímu nebi). Já vím, že jsou tací, kteří i se syrovým, neohebným a jednobarevným hlasem dokáží bourat hranice, ale deathový vokál Tscheega dost často pokulhává za chytlavostí kytar i atmosféričností kláves (i když ani těch nemusí být zrovna přehršel). Což by (myšleno kvalitativní nevyrovnanost jednotlivých partů) v globále mohlo představovat druhou řadu. Jako by Mandoria měla nosný nápad vždy jen pro někoho a z ostatních se stávají pouze statisté, neschopní nápad podpořit. A třetí lajna? Nepochopitelné rytmické zlomy (to by asi mělo být to slušné prolínání), které spíš brzdí, než aby oživovaly.
Největší sílu má Mandoria ve chvílích, kdy na prolínání zapomíná a bez nějakých složitostí se žene kupředu. „We Are Like Animals“ je první i z povedených vlaštovek (i když ani v ní se Mandoria nevyhne drhnoucímu zakopnutí) a v kontrastu k výše uvedenému jsou „zvířátka“ silná především díky hrubému vokálu. I když jsem hodně čekal od instrumentálek, ne a ne se dostavit to napětí, o které nebyl takový problém zakopnout v jiných skladbách. A tak alespoň proti oficiálnímu finále nelze nic namítat. Téměř heavíkově přístupný úvod v „Salt To The Wounds“ a její chytlavá melodická nit (samozřejmě narušená necitlivým škubnutím) společně s titulní skladbou podtrhují, že v přímočarých, nekompromisních pasážích je Mandoria nejsilnější. Neoficiální finále pak představují dvě básně s hudebním doprovodem. Přiznám se, že tenhle krok mi vůbec nesedí. A problém není ve verších, naopak, ty stejně jako prakticky na celé desce stojí za důkladně nastražené slechy. Jen v kontextu s předchozím děním je tenhle poetický přívěsek příliš utopený a nevyužitý.
Tak asi takhle – Mandorii by určitě prospěla větší autocenzura. Už jen proto, že občasné nápady jsou chytlavé a hráčsky to Mandorii slušně šlape. Už jen proto, že sem tam dokáže kapela vykouzlit přesvědčivou atmosféru. A právě proto, že občas vaří z vody, sem tam v rámci zatraktivnění skladby šlápne neskutečně surově na brzdu i proto, že některé pokusy o zahuštění atmosféry jsou víc než jalové. S nůžkami v ruce se mohlo jednat o hodně nadupané EP, takhle můžu alespoň konstatovat, že první „Inspirace a sny“ jako debut obstojí a nejsou ztrátou času.
|
