Helheim. Tmavé nehostinné místo, dle severské mytologie říše mrtvých, zabírající nejnižší pozici v severských světech (dokonce i pod světem trpaslíků…). Místo pro odpadlíky, kteří nezemřeli hrdinskou smrtí a nemohli tak vejít do bran Valhally. Tenhle úvod by mohl ty dosud neseznámené s tvorbou norské kapely Helheim nasměrovat, odkud asi severák vane. Ovšem ani ti seznámení nemusí mít v první chvíli jasno. Je docela úsměvné (ač se podobné pocity do světa Helheim příliš nehodí a slibuju, že pro dnešek je to naposled), když při bádání po informacích najdete u norských Helheim poznámku „neplést s norskými Helheim…“. Takže pro upřesnění, v tomhle případě se jedná o blackovou (no, to jsem to vážně rozčísl…) bandu, která svým „Kaoskultem“ vrhla do temnot již své šesté album a na rozdíl od již dávno zaniklých kolegů stejného jména si dokázali vydobýt čestné místo na norské scéně.
Jsa nezatížen minulostí kapely, nemůžu se pouštět do stopování a posuzování vývoje. Soudě však dle dobových ohlasů, tvorba čerstvě plnoletých Helheim téměř pokaždé vyvolávala potěšené až nadšené (i když možná masám utajené) ohlasy. A jejich poslední řadovka (pravda, nepříliš aktuální, neb od jejího vydání pomalu uběhnou dva roky) určitě z téhle řady nevybočí. To podstatné, co tahle banda dokáže spolehlivě navodit, je syrová atmosféra, dělající čest jménu kapely. Atmosféra, postavená především na kooperaci dvou agresivních vokálů (respektive pěti, na desce se objeví i tři hosté). Kooperace, která dává desce velice výrazný ksicht, ale která chvílemi také zakrývá vše ostatní - deska je sice zvukově vyvážená, ovšem občas se poutavé vyhrávky ztrácí pod řezavým zpěvem. A přitom Helheim mají co nabídnout i instrumentálně. Kupa melodií a neotřelých postupů, stavících na pestrosti. Když v jedné skladbě Helheim představí svou hrubou, přímočarou tvář, hned v té další vás pohoupou a (byť jen na chvíli) ukonejší. Přirozené střídání intenzivních pasáží, náladotvorných vyhrávek, rytmických výhybek, zvonivě ubzučených kytar a skřípavých vokálů dělá z „Kaoskult“ velice pestrou záležitost, opěvující temné pohanství. Helheim si pohráli s každým detailem, i proto se nedá, byť přes jistou nenápadnou přístupnost skladeb, vstřebat a kompletně prozkoumat na první ucho. Ovšem atmosféru dokáže nabudit od prvních chvil.
Vzhledem k vyrovnanosti kolekce si tentokrát dovolím poukázat jen na moment, který mě dost výrazně z té ponuré nálady vytrhává a ruší. „Helheim 6“, která pomyslně desku láme na dvě poloviny, tvoří předěl se vším všudy. Nenavazuje ani na kvapíkové šlehy, ani na poetické náladovky a díky tomu (byť svojí délkou je skutečně nepatrným škobrtnutím) působí v jinak kompaktním a silném celku poněkud zvláštně.
„Kaoskult“ je ponurá, strohá, syrová, přesně „spočítaná“ (bez náznaku kalkulu) deska, se kterou temné duše černomyšlenkářů pookřejí. A ty ostatní by neměla mít problém chytit.
|
