Japonsko je baštou rychlomelodických kapel a pro řadu z nich představuje díky své kupní síle existenciální záchranu. Je tedy logické, že se i tamější spolky pokoušejí napodobit své evropské kolegy a vytvářet něco jako speed metal. Většinou ale nedovedou jít proti svému etnografickému základu, a tak výsledné nahrávky narazí na přehnanou emotivní okázalost (tak typickou pro tuto zemi) a hrozivý přízvuk vokalisty, kdy je jeho anglo-japonština (nebo prostě jen japonština) pro běžného evropana celkem neposlouchatelná. Jednou z výjimek je právě dnes hodnocená kapela, u které byste její původ těžko typovali, neboť má ke speed metalu starého kontinentu opravdu blízko.
MASTERPIECE svoji tvorbu sytí podstatnou dávkou symfonie a v tomto směru nejvíce připomínají Italy RHAPSODY z doby, kdy ještě nebyli OF FIRE. Málokdy se tady zpomalí a když k tomu přičteme hlas zpěváka s pseudonymem Agene Broadfield, který má velmi podobné zabarvení (nikoli technické vybroušení) jako Tony Kakko, asociace na ranou SONATU ARCTICU bude také více než zjevná. Jenže vzhledem k tomu, jak dalece jsou dnes oba jmenované spolky vzdáleny své původní tvorbě, můžou být MASTERPIECE skvělou volbou pro všechny, kteří se smutně ohlížejí do minulosti, kdy se jak RHAPSODY, tak SONATA ještě neštítili spídového rytmu. (U RHAPSODY OF FIRE to už zase tak úplně neplatí, viz jejich poslední album a nedávná recenze).
Někdy se bohužel projeví zvláštnost japonské povahy v podobě toho, co považují v hudbě za působivé a některé momenty takto poznamenané jsou pak celkem nepříjemné. V takových chvílích je sice tahle banda nejvíce svá, jenže k čemu to je, když se to poslouhcat nedá. Naštěstí jsou tyto prvky zřídkavé a objeví se třeba jen na chvíli ve formě trochu divně zakroucené melodie či zpěvné linky. Alarmující případy, kdy je hrozivá celá píseň, jsou dva: „One For All The Nations“ a „Incarnet“. Parádní jízdou pro spíduchtivé obecenstvo naopak zcela jistě budou songy „Eternal Scream“, „Gush Out“ a především nádherné melodické výbušniny „Bring Me Back“ a „Bright Light“.
Je úsměvné sledovat, jak rozdílné jsou názory kritiků na tuhle bandu. Pohybují se v rozmezí od nemístné adorace až do úplného pohřbení a odsouzení. Zase je to hlavně o tom, co kdo chce slyšet, jak moc si hraje na hudebního intelektuála a kolik otevřeného prostoru si naopak nechává pro vlastní nenáročné pobavení. Kam patřím já, je jasné, čili výsledné hodnocení nemůže být nízké. Na japonské poměry to je pak album nevídané a v mnoha ohledech výjimečné.
|
