Ještě na konci loňského roku se tahle parta, fungující od devadesátých let minulého století jmenovala Avenger a odvolávala se na svojí víceméně zábavovou minulost. Na začátku letošního roku – už ve složení, ve kterém nebyl ani jeden z původních členů Avenger - se kluci začali mstít potichu…, no, to je docela relativní tvrzení. Debutové album nově vzniklého spolku Silent Avenger „Ke hvězdám“ nejen že je dostatečně hlasité, ale věřím, že by o něm mohlo být slyšet i bez ohledu na polohu „volume“ čudlíku. Tedy alespoň v těch silnějších momentech.
Zmínka o historii tohohle metalového nováčka je trochu zavádějící a plně demonstrovat fakt, že členové kapely jsou dostatečně vyzrálí a zkušení, může až po doplnění, že větší polovina současných členů stihla hrát pod vlajkou Avenger od roku 2006, byť v lehce pozměněném nástrojovém rozložení. Zavádějící je i z toho důvodu, že na „Ke hvězdám“ se objevuje už výhradně vlastní tvorba a to ještě směřovaná kamsi na pomezí heavy metalu, kříženého se závanem thrash metalu a ředěného černobílými klapkami.
Dočkáme se sekaných riffů, dostatečně agresivně a šťavnatě znějících kytar, výrazně šlapající rytmiky i příjemně chlapácky (byť svým rozsahem poměrně omezeného) zabarveného vokálu a hlavně (a to je ta složka, která jednak táhne desku na hranici zmíněných stylů a jednak ve chvíli, kdy se dostane k hlavnímu slovu, dokáže patřičně nakopnout chuťové buňky a vyvolat podmanivou atmosféru) chytře zaranžovaných kláves. Díky téhle kombinaci se daří úspěšně zastřít dvě bolístky. Jednak kvalitativní rozkolísanost textů (kvituji Dastyho zřetelnou a srozumitelnou češtinu), kdy jsou Silent Avenger schopni na jedné straně využít neotřelé obraty, aby na druhé straně sáhli i k nečekaně naivním berličkám. Celkově však mám za textovou složku chuť pochvalně poklepat autorům na rameno, protože většinou dokáží i pomocí slov úspěšně vtáhnou do děje a namalovat příslušné vizuální obrazy (není náhodou, že dle mého soudu dvě nejpovedenější skladby kolekce vaří z povedených klapek a smysluplně obsažného textu). Druhá bolístka? I přes to, že Silent Avenger nemá problém se změnami tempa a v tomhle ohledu je „Ke hvězdám“ dostatečně pestré, nemůžu se zbavit dojmu, že hutná a šlapavá nálada desky se začíná slévat do sice intenzivní, ale přece jen občas těžko rozlišitelné hmoty. A to je důvod, proč mi uniká, že právě „Ke hvězdám“ se stalo titulkou. Následující patetická balada „Čachtická paní“ (ač by možná v jiné části alba tak nevynikla) působí, a to i díky křehké vokální výpomoci, najednou ohromně osvěžujícím způsobem. Podtrhuje to i fakt, že další v pořadí, v refrénu až kakofonický „Otrok“, tvoří nejslabší položku desky. Jak kdyby si Silent Avenger chtěli připravit půdu pro největší trhák alba. Potemnělá nálada, ze které běhá mráz po zádech, dramatické klávesy a až výhružně nebezpečný Dastyho zpěv dělají z naléhavého „Údělu ďábla“ excelentní mňamku. Ta druhá výše zmíněná topka? Postupně bobtnající (výrazem i rychlostí) razantní náladovka „Zpověď“, zvýrazněná křížením vokálů.
Poctivý, více méně klasický metal, který se svěžím způsobem nenechává svázat hranicemi stylu. Dobře zahraný a s patřičnou atmosférou. Co na jedné straně Silent Avenger ztrácí za rozkolísanost (i když ta je možná způsobená právě snahou – byť ne vždy plně vydařenou - o větší barevnost), to na druhé straně získávají za uvěřitelnost. U mě dobrý ;-).
|
