Pokud by někdy padla na přetřes otázka, která z tuzemských kapel žije ze své minulosti, jméno valachů Power 5 bych tahal jako jeden ze svých osobních trumfů. Přece jen seznam světových jmen, kterými se tahle parta ohání v souvislostí s vířením prachu na jednom pódiu už je poměrně letitý, sestava, která sklízela největší úspěchy (až na dva základní kameny v podobě Olina a Milana Škrabalových) už dávno vzala za své a hlavně, deskou „Symbol“ na kterém Power 5 představili nejen novou sestavu, ale i novou, přímočařejší tvář, se nepodařilo na minulost dostatečně navázat.
V letošním roce přišla „Silná Pětka“ s novinkovou deskou „1751 – Tvoje zem“. A ač jsem byl poměrně skeptik (a zdolání „Tvojí země“ se neukázalo zrovna jako laskomina na první poslech), přece jen můžu – i když s výhradami – konstatovat, že Power 5 zajiskřili natolik, aby dali v některých momentech vzpomenout zašlou slávu. Druhý pokus v nové sestavě mi přijde nadějnější, než ten minulý.
Nadějnější v tom, že kluci dokázali do svých skladeb nacpat chytlavější melodie, obzvlášť pak v druhé polovině desky. I když chytlavost není zrovna to, co je u Power 5 základním momentem jejich tvorby. Pokud budeme totiž vycházet z toho, že power metal je mimo jiné postaven i na chytlavosti, nejsou Power 5 ryze power kapelou, ale přitom s čistým svědomím neřeknete, že by ingredience jiných stylů byly nějak výrazné či výrazutvorné. Za nejsilnější parketu současných Power 5 považuju kytarové hrátky (a vlastně i decentní klávesové aroma) Lukáše Langera i fakt, že nazvučení nahrávky je natolik povedené, že všechny nástroje lze dosyta vychutnávat. Budu-li vyhledávat největší bolest desky, jednotlivé pramínky mě přivedou k osobě Olina Škrabala. Jednak je to textová složka, která je podřízena konceptu, vyprávějícího o zápasu valašského lidu se sílícím panským útlakem. A bohužel, snaha o výpravnost skladeb a dějovost textů naráží na jistou lopotnost, která Olinovy hlasivky nutí do občasné naháněné, čímž trpí frázování a „plynulost“ skladeb (viz. např. „Ďábelský vůz“ či „S větrem“). I samotný Olinův hlas mi (ale připouštím, že kořenem tohoto tvrzení je subjektivně vypěstovaný pocit od dob „Symbolu“) připadá příliš rozpolcený a obyčejný. Tam, kde by nezajímavost skladeb (např. „On a tvoje zem“) mohl oživit, je stejně nezajímavý, a když už přitlačí na pilu, má jeho hlas sice podstatně větší průraznost, chvílemi („Už jdou“) však zní až nepříjemně.
Nejpovedenější okamžiky desky lze nalézt tam, kde se klukům daří skloubit povedené riffy a melodičnost s jednoduchostí bez toho, aby měli potřebu buď komplikovat nebo obyčejnět, viz. především (a pokud na vás vykoukne Kreyson, ničemu se divit nebudu) „Skála“, „Nocí dál“ a „Půjdem do pekel“. Celkové hodnocení podporují i skladby, kde se pere splavnost refrénu s nezajímavými slokami (např. „Ďábelský vůz“) či naopak („Už jdou“ či „Zrada“). Bohužel, i naprostých tuctovek se najde dost. A vážnosti nahrávce už vůbec nepřidá intro, říznuté Burtonovými „Ukradenými vánocemi“ či vyřvávací metaliumovská bonusovka „Valaši“.
Jako by klukům z Power 5 bylo líto, že „Radegasta“ udělali Citroni a ne Kreyson. „1971 – Tvoje zem“ mi přijde jako snaha (hudebně i námětem) o propojení těhle dvou blízkých světů, ve kterém se ale Power 5 perou hlavně sami se sebou. Vzhledem k tomu, že ve druhé polovině desky se té kreysonovsky jiskřivé náladě blíží, jsem ochoten sáhnout k bodování lehce nad průměrem. Dobře se to poslouchá, jen z toho cítím spíš než ambice na návrat k popularitě snahu o jistotu. Paradoxem je, že v momentech, kdy to na sto procent vychází, nacházím ty nejpřitažlivější kousky.
|
