Munzifai se nevzdávají…, chtělo se mi napsat coby první větu chystaného šťourání do jejich loňského demíčka „Cesty po hvězdách“. A to hlavně pro to, aby zaznělo i něco jednoznačně optimistického. Jenže pohled na stránky kapely hovoří jasně – personální rošády, které mě mátly už při slovíčkaření o dva roky starém „Živý nás nedostanou“, se nezastavily a tentokrát došlo i na oficiální oznámení o ukončení činnosti (o dva týdny později poupravenému v tom duchu, že Munzifai hodlají pokračovat v jiném složení – to není nic nového…- a s novým stylem. Takže berte následující řádky jen jako jemnější verzi umíráčku. A to nejen proto, že stará tvář Munzifai je zřejmě definitivně v kopru, ale i z toho důvodu, že pokud jsem u „Živý mě nedostanou“ naznačoval, že Munzifai pomalu (hodně pomalu) ale jistě začínají svůj prapor pozvedávat, tak na „Cesty po hvězdách“ ho zase pomalu začali pokládat na zem.
Kde hledat hlavní důvody? Když minule za všechno mohly holky, začnu od něžného pohlaví. Co se basy v rukou Šárky Kneblíkové týká, neřekl bych ani písmenko proti. Naopak, momenty, kdy basa vybublá na povrch jsou poměrně přitažlivé i rozumně nazvučené. Bohužel vokální příspěvek (předpokládám, že opět Šárky, ale dobrat se přesnějších informací je poněkud problém) v „Motorkáři“ zní příliš obyčejně a dýchá na mě (z celé skladby, nejen ze zpěvu) snaha o zábavově taneční nekonfliktnost. Těžko říct, zda je hlas podřízen skladbě, či skladba hlasu, výsledek je příliš monotónní (a navíc svojí náladou plynule navazuje na úvodní „Seriál“), o šroubovaném textu nemluvě. A chlapi? Byla by troufalost nazvat David Černého u bicích posilou, neb právě bicí (a zase nechci spekulovat nad tím, zda je to způsobeno autorským rukopisem či Davidovými schopnostmi) jsou prvkem, který tu monotónnost a nezáživnost skladeb podtrhuje. Kytary – asi jediný (spolu s basou, takže se bavme spíš o strunách…) moment, na který bych si byl ochoten vsadit a očekávat aspoň drobnou výhru. Tentokrát mi totiž i vokál (v současné době již odpadlíka) Jirky Štěpánského přišel příliš jednorozměrný a každý pokus o vyklouznutí z „pevné parkety“ spíš otravný, než cokoliv jiného.
A tak díky celkové nezáživnosti jako nejpovedenější kousek minikolekce vychází titulní „Cesty po hvězdách“, které se – hlavně díky vláčnějšímu tempu - podařilo vyklouznout ze stereotypu i využít ždibec atmosféry. A s odstupem několika měsíců od vydání desky si neodpustím menší jízlivost. Vypovídá text „Seriálu“ o nepříliš optimistické sebereflexi kapely?
Munzifai zase spadli do druhé poloviny druholigové tabulky. Rozpadu (respektive perestrojky) kapely netřeba litovat, v duchu Zápotockého motta „vstanou noví bojovníci“ nemám obavu, že by na téhle úrovni zůstalo na zábavové mapě České republiky bílé či nezaplněné místo.
|
