Treat znamenali v osmdesátých letech v určitých kruzích pojem. Podařilo se jim v druhé polovině dekády vydat několik opravdu zdařilých hitů jako „World Of Promises“, „Get You On The Run“, „Fallen Angel“ nebo „Outlaw“ (která v děsném podání západočeské kapely Vejce zaznívala i na vesnických tancovačkách). Úspěchu, který byl dopřán jejich severským krajanům Europe a TNT, ovšem nedocílili, i když se nedá říct, že by jejich hudba v porovnání s těmito kapelami byla výrazně horší. Treat vydali za svou první část kariéry pět řadových desek. Už první „Scratch And Bite“ naznačila hitové ambice, které jen potvrdila a k dokonalosti dotáhla další dvě díla „The Pleasure Principle“ a „Dreamhunter“. Ovšem nepříliš vydařená „Organized Crime“ znamenala ústup z vydobytých pozic. A když Treat v roce 1992 zkusili navázat se stejnojmenným albem (kde zpíval pozdější vokalista Yngwieho Malmsteena Mats Leven) na někdejší úspěchy, bylo už pro ně pozdě. Hard rock byl tehdy těžce na ústupu a z hvězd osmdesátých let byli téměř psanci.
Treat to pochopili a s výběrem rarit „Muscle Of Motion“ se v roce 1993 se scénou rozloučili. Jejich dočasný spánek trval celých třináct let. Až v roce 2006 se znovu přihlásili výběrovým albem „Weapons Of Choice“, kde zrekapitulovali celou svou kariéru. Od té doby fungují jako právoplatná kapela. A to dokonce, přes drobnou korekturu na postu baskytaristy, ve stejné sestavě jako v osmdesátých letech. S novinkou „Coup De Grace“ stojí znovu na startovní čáře. Poprvé po osmnácti letech.
Ten čas jako by neexistoval. Hned úvodní (tedy po nezbytném intru) „The War Is Over“ vás vtáhne do víru melodického hard rocku s výraznými refrény. Nechybí precizní kytarová sóla, nechybí vysoký zpěv znovunalezeného pěvce Roberta Ernlunda, nechybí ani klávesy, pro Treat tolik typické. Otvírák je tedy hit, který se může směle postavit vedle nejznámějších skladeb této švédské pětice. A těch je na „Coup De Grace“ víc. Zmínit můžeme třeba výtečnou „Paper Tiger“, zpěvnou „Roar“, až letně rozesmátou „We Own The Night“ či singlovou „Skies Of Mongolia“. A když se bavíme o Treat, musíme také zmínit balady. Na téhle desce je sice jen jedna - „A Life To Die For“ - ovšem taková, která se nadmíru povedla. Možná i snad natolik, že by mohla stát v jednom šiku se slavnou „Best Of Me“ ze sedmaosmdesátého. Na druhou stranu překvapí taková „I´m Not Runnin´“, protože tak tvrdé kytary Treat v minulosti nikdy nehráli.
Ale jak už to u comebacků legend osmdesátých let bývá, kapely se většinou ze své minulosti nepoučili a dělají stejné chyby jako předtím. Tím myslím třeba nevýrazné věci jako „All In“ nebo „Tangled Up“. Skladby sice z hřmotným refrénem, ale jaksi křečovitě složeným, že z něj urputnost sálá na sto honů. Zaplaťpánbůh, že v případě „Coup De Grace“ je těchto skladeb jen velice po málu.
Dá se tedy říct, že Treat udělali comeback, který se povedl i na studiové bázi. Sice na můj vkus až moc těží z osmdesátých let, ale tentokrát jim to s lehkým srdcem odpustím. Napadá mě paralela s nedávným comebackem Accept, kteří jsou na tom s „Blood Of The Nations“ stejně jako Treat s „Coup De Grace“. Přestože je to naprosto odlišná hudba, jedno má společné. Tu sázku na jistotu, tu obavu, aby se nešláplo vedle.
|
