BON JOVI. To musí trknout i naprostého ignoranta, který od BON JOVI zná jeden jediný hit. Italští HUNGRYHEART mají vše, jen na vlastní ksicht. Od svých slavnějších kolegů si totiž půjčili, co mohli – od muziky, přes aranžmá, po zpěv. A právě ten zpěv je největší průser nahrávky „One Ticket To Paradise“. K čemu to, že Josh Zighetti zpívá dobře, když zní úplně jak přesná kopie Jona Bon Joviho? Nemůžu si pomoci, ale mě to prostě po celou hrací dobu rozptyluje. Já vím, že Jorn Lande je také David Coverdale, a já mu to s chutí baštím. Jenomže tady opravdu nemůžu.
Bohužel, jak jsem už zmínil, zpěváka nepodporuje ani muzika, která se topí v nasládlém rock popu osmdesátých let. BON JOVI se dokázali alespoň utrhnout („Runaway“), HUNGRYHEART v žádném případě. Do rychlejších pasáží se nepouštějí, kytary také nezkreslí víc, než by mohla střední vrstva zkousnout. Korunu všemu nasazují balady. „Let Somebody Love You“ vykrádá BON JOVI opravdu mocně. Vlastně máte pocit, že už jste to někdy museli slyšet. A možná že jo. Ani bych se nedivil.
Ale abych jen nehanil. „One Ticket To Paradise“ se příjemně poslouchá. Pokud se tedy člověk oprostí od všech předsudků, což je docela těžké. Kluci hrát umí, to je zřejmé. Umí vystavět kompozici tak, aby se z ní stala hitovka. Třeba úvodní „Stand Up“ by v osmdesátkách válela. Jenomže už jsme zase u toho kopírování, protože postupy jsou obšlehnuté pěkně od podlahy.
„One Ticket To Paradise“ mě na první poslech bavila. Strefila se mi do noty, protože poslední dobou osmdesátá léta vyhledávám čím dál tím víc. Raději si ale pustím pořádně syrový rock´n´roll (MÖTLEY CRÜE, TWISTED SISTER či W.A.S.P.), než tyhle navoněné frajery. Ve finále je na této desce nejzajímavější obal, ale ten zase připomíná projekt COVERDALE/PAGE. Tak fakt už nevím...
|
