Tak je tu nový Tank. Tank, jehož aktuální deska mohla vyjít stejně tak v roce 1982, kdy tahle parta vydala klasiku žánru NWOBHM (Nová vlna britského heavy metalu), album „Filth Hounds Of Hades“. Od té doby se toho v anglické formaci událo mnoho. Ze sestavy, která nahrála zmíněný debut, nepůsobí v dnešním Tanku už nikdo. Z klasické line-up poloviny osmdesátých let můžeme dnes v kapele spatřit pouze kytaristy Micka Tuckera a Cliffa Evanse. Hlavní personu Tanku – vokalistu Algyho Warda nahradil Doogie White, kterého fanoušci budou znát z Blackmoreových Rainbow nebo jako pěvce kapely Yngwieho Malmsteena. Jediné, co se nezměnilo, je hudba.
V podstatě, když se bavíme o desce „War Machine“, bavíme se o čistokrevné heavy metalové nahrávce. Takové, jaké už dneska nevznikají. Dnes si heavy metal říkají třeba takoví Nightwish, což je spíše symfonie s tvrdými kytarami. Judas Priest už své kouzlo, zdá se, pozbyli, v případě Def Leppard se o heavy metalu nedá mluvit už dobrých pětadvacet let a Iron Maiden se zaklínají rádoby progresivními desetiminutovými výpravnými kompozicemi, které už postrádají jejich někdejší tah na branku. Je tu tedy jen Saxon... A teď znovu Tank.
„War Machine“ je debutem pro Doogieho Whitea. Ten je ale sebejistý a od první vypalovačky „Judgement Day“ podává obdivuhodný výkon. Stejně tak celá kapela, která je, jak se zdá, kompozičně v dobrém rozpoložení. Když tak poslouchám třeba zmíněnou „Judgement Day“, maidenovskými kytarami uvozenou „Pheonix Rising“ nebo „Great Expectations“, kde White zní jako klon Biffa Byforda (se špetkou Bruce Dickinsona a trochu i Blaze Baileyho), říkám si, že tohle jsou přesně ty skladby, které dnešním Iron Maiden chybí. Jsou tu také pochopitelně věci, které se až tak nevyvedly. Mezi ně můžeme zařadit třeba zbytečnou baladu „After All“ nebo rozmáchlou kompozici „World Without Pity“, bez které by se deska rozhodně také obešla. To ale neplatí o poslední „My Insanity“, kde kapela recykluje jak svou starou tvorbu, tak i vlivy Rainbow, ke kterým měl White v minulosti vždycky blízko.
Ve výsledku ale „War Machine“ působí pozitivně. Je samozřejmě jasné, že s sebou nepřináší žádné novátorské kousky. Tahle deska je určena výhradně zarytým příznivcům Nové vlny britského heavy metalu. Já mezi takové nepatřím, ale přesto jsem rád, že album, jako je tohle, vyšlo. Proč? Je to prosté, milý Watsone,... Protože je v roce 2010 jediným svého druhu. A když je něco jediné, tak proč se to snažit vyhubit...
|
