Po všech těch dalších dílech zemí svobody či strážců klíčů stejně už asi ani nejoddanější fanoušci proklamovaným návratům kdekoho do minulosti nevěří. I přes to jsem Chrise Boltendahla před vydáním alba „The Clans Will Rise Again“ začal považovat za kandidáta na průseráře roku. Snaha vracet se do historie (čtrnáct let zpátky do doby skotských „Válečných melodií“) by se dala považovat za běžný kolorit dnešní doby. Ovšem ohlásit návrat do minulosti zároveň s tím, že za těžkotonážního Manniho Schmidta (a vlastně i za jednorázově využitého Thilo Hermanna) naskočí do sestavy kdysi ultramelodik a nyní spíš melodikopřemýšlivec Axel Ritt - o jehož kvalitách sice nepochybuji, ale kterého jsem si coby sekernický záskok u Grave Digger nedokázal představit ani omylem -, to už krapet zavánělo bláznovstvím.
No a ve finále se ukázalo, že tyhle kroky byly zatraceně lišácké. Grave Digger jsou už léta zakonzervování ve svém syrovém, přímočarém heavíku se zpěvnými refrény, hlavním poznávacím znamením je řezající chraplák Chrise a kousavě drtící sound nahrávek. Což se snad nikdy nezmění, ale což také občas mohlo zavánět (a taky že zavánělo) kolovrátkovstvím. Hrobníci, aniž by změnili podstatu a obsah, společně se skotskými klany povstali a zahájili (nebojte, jen drobnou) revoluci. Tam, kde se dřív nekompromisní dřevorubec Manni hlava nehlava oháněl svojí sekerou a hrnul muziku nekompromisně vpřed, tam si Axel se svými jemnými prsty pohrává s grácií sochařského mistra a dovolí si lecjakou kličku. Pokud jdete jen po povrchu, dostanete další obvyklou porci tradičního grejvovského nářezu. Pokud máte chuť se do nahrávky zakutat, zjistíte, že u hrobníků se po docela dlouhé době ledy pohnuly.
Přiznávám, že tohle vše by v mých očích mohl degradovat zájezd do Skotska. Ale ani tady Chris nezapřel, že je filuta. Už předem upozorňoval, že skotská tématika se týká jen námětu, nikoliv vyhrabávání (sice excelentních, ale přece jen již překonaných – alespoň dobou…) mrtvol. Tvrdit, že Grave Digger pojali skotské ovzduší nově, by bylo rouháním. Ale pokud na ploše necelé hodiny nenabudete dojmu, že by se kapela pokusila byť jen nakouknout do osvědčených vlastních notových zápisů, pak si takovéhle“návraty“ nechám líbit. Jedinou věc na téhle desce nechápu. Proč, když v té tradiční záplavě nijak objevných riffů i provzdušněných kytarových vyhrávek, zpěvných i vyřvávaných refrénů, Chrisova vokálního pilování i nezbytné občasné majestátnosti, chybí jednoznačný trhák (jistě, třeba takový „Higland Farewell“ či „Coming Home“ k němu daleko nemají), nechají kluci ležet ladem jasnou koncertní tutovku „Watch Me Die“ a použijí jí pouze jako bonus?
Grave Digger neuhnuli ze své ortodoxní jízdy. Přitom však dokázali nabídnout i koláček navíc. Jistě, při srovnání s jejich nejpovedenějším opusem „Tunes Of War“, které se samo nabízí, není „The Clans Will Rise Again“ tak jiskřivé, hitové, vyrovnané, ani oslňující. Ale za ten mírný pokrok, ke kterému hrobníci konečně našli chuť, odvahu či správnou konstelaci, si zaslouží zatleskat.
|
