Teda holky, pěkně vám to Tarja zavařila, co říkáte? Pokaždé, když se některá z vás začne šplhat do sopránu, vytáhne někdo na světlo finskou královnu a omlátí vám jí o hlavu s tím, že máte co dohánět. A když ne zrovna Tarju, tak třeba epickou Simonku… Ale nechme toho, i když komparace – tak jako v mnoha dalších případech – dopadne pro slavici Zuberou Aznárez ze španělských Diabulus In Musica podobně.
Ono se totiž to srovnání (i když Epica bude přece jen vhodnějším srovnávacím materiálem) samo nabízí. Diabulus In Musica se svým debutovým albem „Secrets“ totiž zapadne do škatulky symfonického gotického metalu naprosto dokonale, všechny povinné položky průběžně odškrtává s důsledností finanční účetní a pro milovníky žánru se stane takřka povinným chlebem. Který nasytí, potěší, dokonce i zašmakuje, ale chuťový žebříček hodnot patrně nepřehází.
Důvody jsou přibližně dva. Jednak je to rukopis, pod kterým je podepsána kapela jako celek. Čtyři roky společného hraní, které vydání desky předcházely i nasáté zkušenosti z kapely Dragon Lord (kde se potkala Zuberoa s klávesákem Gorkou Elsem i původním basákem Jorge Arcou) jsou dostatečnou zárukou, že Diabulus In Musica nevypustí žádnou jalovinu. Zároveň však přílišná zahleděnost do stylových pravidel a nepříliš velká dávka odvahy zapříčiní, že deska se sice dobře poslouchá a až na drobné výjimky se na ploše necelé hodiny Diabulus vyvarují nudy (tomuto faktu napomáhá především skvěle zmáknuté finále v „St. Michael´s Nightmare“, které po předchozí „The Forest Of Ashes“ musí „Secrets“ z toho bláta krapet vytáhnout), skladeb, které však stojí za to si pamatovat je celkem všehovšudy pět.
Rozsekněte si sami, jestli to je z třinácti položek (pravda, dvě z nich jsou pouze epizodní instrumentálky) dostatečné. Důvod další je samotná Zuberoa. I u ní bych se přimlouval za víc odvahy, vezměte si, jak dokáže oživit skvělým pohráváním si s atmosférou takovou „Under The Shadow (Of A Butterfly)“, či jak se dokáže rozvášnit v „Evolution Whim“. A hledám-li tu ligu, kam Zuberou zařadit (neb na Tarju ani Simone to zatím není), jako první mi na jazyk přistane Ailyn ze Sirenie (je to jen náhoda, že obě holky pochází z Hispánie?). Tedy ligu, kde s kvalitním materiálem jde výkon zpěvačky nahoru a v obyčejných pasážích se zpěvandule přizpůsobuje celku, zatím bez šancí kopnout svým projevem skladbu o level výš.
Jinak je vše, tak jak má být. Zazní latina, zazní chorály, zazní hrubé mužské vokály (a najednou – obzvlášť razantní pasáž s uskřípaným řevem - z toho máme ten nejpovedenější kus desky, orientálním motivem obestřenou „Ishtar“), ostré (byť poněkud potlačené) kytary, zazní smyčce, rozpláčí vás balady, rozeskanduje vás „New Era“ s důmyslně zakomponovanou Obamovou inaugurační řečí…
Na poprvé to není špatné. A protože Diabulus In Musica už maká na následovníkovi, s chutí jim popřeju kromě schopnosti psát dobré melodie i trochu víc odvahy a rozletu.
|
