Příběh Lillian Axe je ve svých rysech jedním z mnoha podobných. Relativně úspěšná kapela, která - tak jako mnohé jiné - odstartovala svojí kariéru v době a v prostředí, kde šampon, tužidlo a šikovný kadeřník byly nezbytnou podmínkou vzestupu. Kapela, která - tak jako mnohé jiné - s nástupem vlny ze Seattlu téměř upadla v zapomnění. Kapela, která - tak jako mnohé jiné - se s nástupem nového tisíciletí začala probírat k životu a po určitém tápání nabrala nejen svěží vítr do plachet, ale i životaschopný a moderní kurs. Kapela, která - tak jako mnohé jiné - stojí a padá s dominantní persónou ansámblu, kytaristou Stevem Blazem. Ale proč se vlastně zabývat kapelou, která přes svou veškerou snahu a úsilí není a nejspíš ani nebude - tak jako mnohé jiné - předurčena k dobytí světového rockového trůnu? Tak třeba proto, že prakticky na každé desce dokázali Lillian Axe stvořit nesmírně chytlavé a atmosférické songy. Nebo proto, že už od počátku svého působení si dokázali vytvořit specifický šmak, který je nenechal a nenechává splynout (byť snahu bořit stylové hranice by jako svojí přednost v žádném dotazníku zaškrtnout nemohli) s davem jim podobných kapel. A nebo jen z úcty k panu Blazeovi, že to (snad) ještě pořád nevzdal a že své melodické skladatelské střevo dokáže stále ještě vydráždit k excelentním výkonům...
První položka diskografie kluků z New Orleans - eponymní "fialové" album nás přenese do roku 1988. A i když samotný cover desky se tváří docela tajemně a nevyzpytatelně, už pohled na fotku kapely napovídá mnohé. Pět načesaných manekýnů, z nichž pozornost - čert vzal ten úžasný vzhled, bavíme se už nikoliv o slupce, ale o obsahu -je třeba upřít především na dvojku Steve Blaze a Ron Taylor. Na Steva nejen coby autora většiny kompozic - i když pod autorstvím jedné z těch největších pecek debutového alba je podepsána s výjimkou bubeníka Dannyho Kinga celá kapela - ale i jako jednoho z dvojice kytarových kouzelníků, neb ostrý zvuk kytar, šťavnatost riffů, nápaditost melodií i neposednost vyhrávek je jedním ze základních poznávacích znamení. Ron Taylor je potvrzením faktu, že Steve Blaze měl a má (jak ukáže i kapitola otevřená v tomto tisíciletí) čuch na zpěváky, dokonale dotvářející hudební image kapely, skvěle se přizpůsobující charakteru skladeb i schopné podtrhnout emotivnost písní ve všech jejich odstínech.
Z kraje vše napovídá tomu, že se Lillian Axe svezou na glam metalové vlně - první polovina desky je krapet poplatná době svého vzniku (tím neříkám, že by snad byla špatná). Pozitivně kousavý rock s lehoučce, téměř tanečně, chytlavými melodiemi, z nichž největší ohlas vzbudila rádiová a klipová hitovka „Dream Of A Lifetime“ (podobně to funguje až do nejobyčejnějšího kousku kolekce" The More That You Get") dělá z Lillianů prototyp umírněné hair-metalové kapely. První výraznější zazlobení přichází s "Misery Loves Company", která svou skandovatelností, přibroušeným vokálem i akčními kytarami dokonale nachystá půdu pro "svatý trojlístek" desky. Následující tři songy reprezentují jedinečnost Lillian Axe - v jejich glamu není problém narazit i na další rozměr. Je jím především schopnost očekávanou rockovou dravost i stadiónovou uvolněnost melodií nečekaně (až metalově) zatemnit dramatickými prvky, či se vytasit s podmanivě emotivní náladou. Balada "Nobody Knows" úspěšně hraje na city (věřím, že rozevlátým refrénem kluci snadno zpracují nejen něžné pohlaví) a sází na dokonalou magii osvědčených triků v rukou vyhraných muzikantů.
Ne náhodou se k téhle skladbě Lillian Axe ještě vrátí. Vypjatá atmosféra (s vydatnou pomocí kláves), řezavý riff, dramatické bicí, teatrální vokál, výborné kytarové sólo, to je kolektivní trhák "Hard Luck". Tajemná vokální linka, se kterou se Ron Taylor vyloženě mazlí, potemnělá melodie ve vláčnějším tempu ve "Waiting In The Dark" je nabytá tak podmanivou atmosférou, že se při poslechu začnete poplašeně rozhlížet, jestli se už náhodou nestmívá... Snad jen aby kluci nenahnali strach fanouškům a nedali kritikům do ruky příliš dlouhý bič, finále v "Laughing In Your Face" už zase zapadá do pozitivní šablony rozverného vlasáčkování.
Je mi záhadou, že vedle všech Warrantů, Poisonů, Rattů, Treatů či Cinderell na sebe Lillian Axe nestrhli větší pozornost médií už svým debutem. Snad to bylo tím přetlakem kapel či prostou absencí kombinace správného místa a správné chvíle. Potenciál Lillian Axe měli ohromný. A jak si doba žádala, potvrdit jej bylo třeba co nejdřív.
|
