Tak právě teď je ta správná chvíle se zastavit a nadechnout. S albem „Psychoschizophrenia“ (a pochopitelně následným turné) se totiž na dlouhou dobu zastavil i život Lillian Axe. Stav klinické smrti, který zachvátil celou glamovou scénu vyřešila parta kolem Steva Blaze jednoduše. Každý si šel po svém. Steve spolu se svým bráchou Craigem založil kapelu Near Life Experience, Ron Taylor se připojil ke kapele The Bridge. Tommy Stewart začal bubnovat v kapele Godsmack (z nových působišť Lilliánů asi to nejúspěšnější) a Jon Ster s Darrinem DeLattem dali přednost rodinnému životu či celkem bezvýznamným projektům.
V archivu Steva Blaze se válela ještě kupa dosud nevydaných songů a tak když z Evropy i Japonska přišla nabídka na zarchivování šuplíkátek, sešli se kluci – nyní už bez Tommyho Stewarta, kterého nahradil Craig Nunenmacher – ještě jednou a stvořili kolekci „Fields Of Yesterday“, kterou svým fanouškům nejen připomněli staré časy, ale ještě naposledy dali zavzpomínat na tu hravou bezprostřednost, kterou do vydání alba „Psychoschizophrenia“ oplývali. Byť je „Fields Of Yesterday“ nacpané „výškrabky“, tedy skladbami, které se nedostaly na řadová alba, při porovnávání poslední řadovky a téhle pamětnické kolekce dojdete (tedy pochopitelně za předpokladu, že patříte k těm, kteří ujížděli na prvních třech deskách) k jednoduchému (byť, jak ukáže budoucnost trochu zavádějícímu) výsledku. Potenciál Lillian Axe vězel hlavně v atmosféře přelomu osmdesátých - devadesátých let minulého století.
Je však vcelku logické, že čekat od „Fields Of Yesterday“ zázrak či vyrovnání se „Poetické spravedlnosti“ či snad dokonce „Lásce a válce“ je čirý nesmysl, přece jen lze cítit, že jde o vymetání zbytků. Nejpřísnější měřítko (tedy takové, které by kandidáta katapultovalo do postavení v čestných trojkách) tak snese pouze nádherně tklivá balada „When It Rains“, okořeněná akustickou kytarou, podtržená citlivým sólem a vyšperkovaná tím maximálně emotivním vokálem Rona Taylora (užijte si ho, je to poslední song, ve kterém se Ron vypne k tak excelentnímu výkonu). I pozitivně jedovatá úvodní chytlavá klasika „Death Valley Daze“ a páskovsky rozverná „Daddy Long Legs“ s výborným Blazeovým drážděním strun by si místo na řadovkám bezesporu zasloužily. Zbytek desky - pominu závěrečnou „Become A Monster“, která svým drsným pojetím jasně naznačuje, že při ní už se Lillian Axe zmítali ve svých psychoschizofreniích – je už jen standardní – nikterak objevný, nikterak jiskřící, ale ani únavný či nudný - vývar klasické hard-glam-rockové kapely.
Na odlehčení a definitivní uzavření další kapitoly života Lillian Axe tak už zbývá snad jen vrátit se na samotný začátek a dobrat se kořenů názvu kapely. I když z prvních alb kapely čišela radost ze života a uličnická rozvernost, za pojmenováním stojí mistr hororů Stephen King a jeho zfilmovaná povídka „Creep Show“. Na otázku, kterou nastolilo toto dílo, totiž jak by asi nejlépe znělo jméno pro starou, ne zcela normální dámu, se kluci dobrali odpovědi, že nejspíš Lillian. Kdo k tomu připlácl dodatek Axe snad už netuší ani samotní členové kapely. Nicméně ujalo se a jedna z výrazně nedoceněných kapel světového rocku tak mělo své jméno. Trvalo však další téměř desetiletku, než se mohlo objevit na obálce dalšího řadového alba. A trvalo to ještě podstatně déle, než si kvalitativně Lillian Axe sáhli zase do vyšších pater.
|
