Lillian Axe přežili hudební bouři ze Seattlu, přežili přírodní návštěvu Katriny v New Orleans, přežili i svojí několikaletou hybernaci. Rok 2010 se do dějin kapely zapíše jako další mimořádně (k)rušné období, byť první polovina roku vypadala pro kapelu hodně pozitivně, na konci roku však mohl Steve Blaze málem tahat černé sukno. Vezmeme-li-to z té negativní strany, jako první položka na černou listinu bylo zapsáno jméno Derricka LeFevrea, který kapelu počátkem léta opustil. Vzrušení, které mohlo mezi fanoušky zavládnout po ohlášeném příchodu původního pěvce Metal Church Ronnyho Munroea rychle opadlo, neboť Ronny vydržel na postu zpěváka necelých pět měsíců. Náhrada za něj - Brian Jones - byla oznámena začátkem března letošního roku.
Pozitiva uplynulého roku? Lillian Axe byli zapsáni jako první hardrocková položka
v Luisianské hudební síni slávy. Steve Blaze rozběhl pod jménem Love & War Records vydavatelství a bylo nabíledni, že tím pádem Lillian Axe nebudou zahálet a společně vypustí do světa nějaký pozdrav. Ten přišel v podobě desky "Deep Red Shadows" (vzpomínáte na album Psychoschizophrenia a song "Deep Blue Shadows"?), původně plánované jako EP, po oprášení a zakustičnění starších věcí ji Blazeovci nakonec natáhli na délku regulérního alba.
O tom, jakým směrem Lillian Axe kráčí svědčí asi nejlépe fakt, že na desce se ve skladbě "The Quenching OfHuman Life"jako host představil Ty Tabor z Kings X. Steve Blaze se stále víc vyžívá v komplikovanějších, přemýšlivějších a členitějších kompozicích (z novinek se jen jedna vejde pod šest minut), při kterých naštěstí nezapomíná na pověstný cit pro míchání (stále zemitějšího) heavy rocku s jemnými - převážně baladickými - melodickými motivy. Z tohoto pohledu je mix současného ksichtu a akustického zjemnění minulosti tou asi nejpřijatelnější kombinací, kterou Lillian Axe mohli spáchat. A byť zcela logicky tyto dvě radikálně odlišné poloviny (zdůrazněné seřazením skladeb v duchu elpíčkové strany A a B) spolu nemohou tvořit kompaktní celek, nelze říct, že by toto spojení působilo rušivě.
Novinky se převážně odvíjejí v pomalejším, rozvážném tempu, byt' samozřejmě
živější pasáže jsou - nejen k délce skladeb, ale i k zjevné chuti Steva Blaze nenechat
posluchače příliš ukolébat - nezbytností. Lillian Axe se pomalu a jistě blíží k území progresivního rocku a myslím, že je docela škoda, že Derrick LeFevre ztratil chuť pokračovat, protože se současnou tváří Lillian Axe (nadefinované na "Sad Day.. .", kam by šlo bez problému všechny písně zařadit) si evidentně rozuměl. V téměř koncepčně (upírsky) pojaté
sadě novinek sice nechybí yypjaté okamžiky, ale celkově mi schází vyložený hit, kterými Lillian Axe tak velkoryse pohazovali na minulé desce.
K akustické části desky není třeba nic moc dodávat. Steve Blaze si je samozřejmě vědom toho, že schopnost důstojně dojmout je jednou z jeho hlavních předností a "Nobody Knows" a především pak "Sad Day On Planet Earth" zároveň patří k tomu nejlepšímu, co
z dílny Lillian Axe kdy vypadlo. Akustický háv podstatu skladeb nemění a zároveň jim velice sluší. "The Day I Met You" i "Noctumal Symphony" patřily v době svého vydání k těm méně výraznějším položkám baladického menu, nová podoba na tom však těžko co změní. Pochopitelně, poslouchá se to velice příjemně, jen tomu chybí špetka vzrušení.
Příběh Lillian Axe nekončí. Kapela je zase už kompletní (snad nový pěvec bude
stálejší položkou sestavy než jeho předchůdce), na domovských stránkách už je k dispozici novinková ochutnávka, takže nezbývá než si počkat, jestli nárust formy na "Sad Day On
Planet Earth" nebyl jen ojedinělým záchvěvem. "Deep Red Shadows" totiž tu famózní předloňskou formu jen lehce naznačilo, ale nepotvrdilo.
|
