Příběh pražských Latitude 77 se sice začal psát již před osmi lety, ale kapitola, kdy se vyplatí bedlivě číst mezi řádky odstartovala v roce 2008 stabilizováním sestavy a z hlediska finálního rezultátu zejména pak příchodem zpěvandule Ágnes. Z doby předcházející stojí za to vypíchnout dvě události - jednak účast na hudebním podkladu filmu Post Coitum, jednak krátkodobé působení Matěje Lipského, který si coby jeden z hostů zapěl ve sborech i na "...In Between The Lines". A jehož Negative Face se mi neustále vkrádali do podvědomí coby srovnávací materiál.
A to i přes to, že hudební směřování Latitude 77 pod taktovkou Daniela Krofta je cílevědomější a zároveň zaměřené podstatně odlišně - dle slov samotné kapely již v roce 2003 bylo jejím cílem kombinovat nu-metal, hardcore a elektroniku a toto předsevzetí jim zůstalo i při realizaci debutového alba. Nicméně již zmíněná Agnes v téhle kombinaci působí jako dokonalý žolík. Není problém si oblíbit její sebevědomý, variabilní a tvárný vokál. Ten, přizpůsobuje-li se kombinačnímu záměru, dokonale zapadá do agresivně skákací atmosféry. Zároveň však tvoří náladotvornou přidanou hodnotou, protože rozhodne-li se Agnes hrát na pocitovější notu, umí být ležérní, laskavá i smyslná.
Vychytaný zvuk, důmyslné detailní propracování skladeb, intenzivní nasazení. Vytrvalé
střídání nálad, temp, symbióza (bohužel, jen dočasná) důrazu a atmosféry. Na jedné straně razantní mužský svět (do kterého občas Agnes nekompromisně vrazí svoje ego), na straně druhé zpěvaččina ženskost (které se sice sporadicky, ale přece jen aspoň občas chlapáci podřídí) a sebevědomí (se kterým si pánové dokonale rozumí). To vše obalené vytrvale prosakující elektronikou.
Kterak Latitude 77 neulovili (úmyslně) dramatického motýla by se dalo nazvat jejich "...In Between the Unes". Docela mě mrzí, že kapela tak často tlačí na pilu a silou vytlouká průběžně se objevující přemýšlivě podmanivé emoce, které famózně gradují v citově obnaženém finále "Forsaken By Destiny". Jenže cílem Latitude 77 je zjevně sázka na intenzivnější a agresivnější nálady a (relativní) pestrost. Právě v souvislosti s ní se nakonec přímému srovnání (zdůrazňuji, hudebně jde o jinou konzervu) s Negative Face neubráním. Byť si v pestrosti (díky častému střídání temp a nálad) kapely nezadají, Lipského spolek je konzistentnější a nápaditější. Latitude 77 se sice nenechají omezovat, ale přece jen vaří vytrvale ze stejných ingrediencí a když se vám začne některá z nich zajídat (trvalo to sice poměrně dlouho, ale nakonec to díky uštěkaným mužským vokálům u mě nastalo) nemáte úniku. I tak je "...In Between The Lines" povedenou míchanicí, kde si na své přijdou (i přes to, že ty vzájemné hrany můžou časem drhnout) poetici, přemýšlivci i přímočaří agresivci.
|
