Paganovi věrní rychlíkovci mě za následující řádky asi budou mít chuť ukřižovat, ale já nemůžu jinak, než uznale poklepat norským Strážcům času po rameni za to, že se vykašlali na neomezené (melodické) šlapání na rychlostní pedál a po sedmiletém oddechu od posledního zařazení nejvyššího rychlostního stupně dali přednost výletu po křivolakých uličkách progresem (díky pohodovému muzikantství kapely v jeho přístupnější formě) říznutého power metalu.
I když lze vystopovat zárodek toho, odkud Guardians Of Time před lety vyšli - tím hlavním styčným bodem je řezavě chraplavý vokál Bernta Fjellstada, i když v současné době značně vyzrálejší, tvárnější a charismatičtější – jen těžko bych na první poslech vsadil nějakou kačku na to, že právě TOHLE jsou Guardians.
Přeživší autorský tandem Fjellstad -Olsen se obklopil novými spoluhráči a zřejmě nejen jejich zásluhou, ale především díky kompozičnímu experimentování zní celá kapela mnohem dospěleji, už zjevně není kam se hnát a při maximálním nasazení se vsází na emotivnější prožitek. Další velice prospěšnou změnou je koketování s agresivním harsh zpěvem, který v těch správných okamžicích mění charakter skladeb a dodává osvěžující špetku agresivity (samotná nahrávka zní i tak dostatečně dynamicky a razantně, tady jde vážně o speciální koření, jemně dávkované mistrem kuchařem). A k tomuhle všemu si dosaďte atraktivně přitažlivé, svěží melodie a výborný výkon kapely - při první projížďce byl Fjellstadův zpěv to, co dominovalo, kouzlo kytarových vyhrávek a sól nastoupilo sice o něco pomaleji, ale nakonec vše zapadlo do vzrušující symbiózy a pohlcující atmosféry.
Která funguje od první minuty. Málokdy má intro takovou sílu, aby vás plně dokázalo
připravit na věci příští. Sugestivní úvodní hláška "...my name is Jeffrey Callahan, this is the end... " představí hlavního hrdinu příběhu, kterému do konce života zbývá právě už jen délka alba "A Beautiful Atrocity". Dění následující?
Mnoho různobarevných tváří, skvěle sjednocených v heavy-power-progres mantinelech a dokonale reprezentovaných (ale sáhněte po čemkoliv, nelze minout, všechno míří ke středu terče) třeba ve slokách neuspořádanou, v refrénu dokonale chytlavou "Altered In Red“, dramaticky teatrální „Heart Of Darkness“ s instrumentálními orgiemi i vypjatým zpěvem, či křehce poetickou „Only In Dream“, postupně rostoucí do emotivní bouře. A pak už jen symfonie pro elektrický křeslo - zzzz (ááááárggghhh)...zzzz.
Bonusová položka „The Man“ se absolutně neslučuje s ničím, co kdy Guardians Of Time spáchali. Ryzí povedená hardrockovka však jen dokazuje, že tahle parta je v takovém laufu, že ať
sáhne na cokoliv, zjevně to bude mít hlavu, patu a ksicht.
„A Beautiful Afrodity“ je pro mě jedním z největších kandidátů na vítěze kategorie „Pozitivní překvapení letošního roku“ a s největší pravděpodobností bude figurovat i mezi osobními nejlepšími nahrávkami letošního roku. Určitě bych Guardians Of Time nezatratil, pokud by se přidrželi své historie a zůstali v rodině speedotvůrců, neboť jejich výkony jsou precizní a šťavnaté a jejich nápady velice přitažlivé. V současné formě však tyhle své devizy okořenili pořádnou dávkou atmosféry, kreativity a uměleckého důvtipu, takže za jejich nejlepší položku v diskografii kapely u mě palec přímo k nebi.
|
