Bývala to těžko uchopitelná hluková směs z Havlíčkova Brodu a vyvinulo se z ní dílo nové, více neurvalé, více špinavé, více uřvané, více energické. Pokud jsem minule využil na úvodní hlášku slova členů kapely Nupagadi, tak i dnes si vypomáhám slovy těch samých, aktuálně se sdružujících pod hlavičkou emo-hardcoreových Sakala.
K autocharakteristice bych přihodil ještě pojmy dekadentní, znervózňující, ubíjející, depresivní a zdůraznil bych již jednou užitou uřvanost. Bohužel, téměř celé téhle kolekci dominuje poměrně otravný, na pilu ustavičně (s jedinou výjimkou) tlačící a občas nesrozumitelný vokál, díky čemuž mě strašně brzy přestalo bavit snažit se rozluštit textová poselství (právě tam jsem u Nupagadi našel jedno z lákadel). Tam kde se intenzita sdělení přesune na instrumenty, tak jako v jediném spolehlivě vstřebatelném kousku „Surro“, případně v poklidné pasáži „Našeho srdce“ tam se se Sakalou dá nejen dýchat, ale i užívat si. Tam, kde se k neurvalému řevu přidá i neskutečně otravná textová smyčka, jako v případě „Kochlea Chico“, je koexistence se Sakalou k nepřežití.
Tak nevím. Mám dojem, že hudba Sakala na mě má přesně opačný účinek, než bylo její cílem. Pokud měla burcovat, nabudit, mobilizovat (aspoň tento pocit jsem měl z naléhavosti, s jakou do toho kluci jdou), mě dokázala – z devadesáti procent čistě zásluhou křiklouna Balooa - docela slušně znechutit. Rozervané duše ve světě depresí zmaru a beznaděje, jenže mě tohle utrpení svatého Antonína přijde docela samoúčelné. Pokud jste obdivovali především temnou stránku Nupagadi, asi se Sakalou budete rozumět. Likvidace toho zajímavého a znásobení toho hrubého, čím obojím oplývali předchůdci Sakaly, mi přijde jako totální minela a celkové hodnocení je tak kompromisem mezi smyslně pulsujícími instrumenty a téměř všepohřbívajícím řevem.
|
