Je možné natočit album, které nemá výrazný hit, nijak přehnaně nevzrušuje, nemá prakticky nic zásadního, co by ho vytáhlo z (dobrého) průměru a přes to cítíte, že je škoda ho využít čistě jako hudební kulisu? Je to možné. Přesvědčit vás o tom můžou italští Hypersonic se svým debutovým albem „Fallen melodies“, plným melodických skladeb v duchu pozitivně přátelského rock- (power, symfo) metalu. Které trpí (nebo vládne, záleží na úhlu pohledu) podivnou anomálností – absencí vzruchu i nudy zároveň.
Pokud něco Hypersonic vyloženě škodí, je to plytká produkce a zvuk zbavený veškeré chuti. Klávesy jsou příliš jemné, kytary přehnaně opatrné, bicí zbavené veškeré dynamiky a nejvýraznějším prvkem je tak příjemný (to znamená pro ucho sice libozvučný, ale byť jen náznaku extrému či vypjatosti zbavený) vokál zpěvačky Alessie Rapisardy, kterému sekunduje podobně laděný mužský hlas (člena kapely, který Alessii přizvukuje, se mi přes veškerou snahu vyčuchat nepodařilo). Právě díky téhle hlasové symbióze hodnocení desky vévodí šlapavá „Winter Melodies“, kde Alessiina smyslnost dosahuje vrcholu. Kam až může zajít opatrnost Hypersonic posuďte třeba u „Lovely Creatures“, kde i náznaky chorálů zní příliš ustrašeně, či v nejdramatičtějším refrénu ve „Wheels Of Fire“, který dostat do hlasivek pořádná dračice (obzvlášť, když i Alessia drobným přitlačením naznačí potenciál skladby) a do rukou jen o chlup údernější sekerníci, mohla by z toho vylézt pořádná pecka. A je škoda, že když už jsou Hypersonic opatrní v rychlých skladbách, tak ani v baladách nedokáží emotivně naladěnou Alessiu nějak zásadně podpořit. Výsledkem je spokojené muzicírování pro umírněná rocková rádia.
Mariášníci, znáte to – kdo se bojí, sere v síni… Je mi celkem záhadou, proč Hypersonic aspoň občas nezatlačí na pilu a pořád se tak nějak mazlí se svými jemnými melodiemi. Pouze fakt, že z jejich songů lze vycítit životaschopnost a z jejich muzikantských schopností solidní hráčskou jistotu, má hlavní zásluhu na tom, že závěrečný rezultát zní – za předpokladu, že máte rádi nasládlé kapely jako Skylark, Magica či Lunatica, ale přesto vám vadí, že i tyhle mírumilovné spolky občas ukážou ostré zuby (podotýkám, že osobně si tyhle v případě Hypersonic vzácné momenty užívám…), s Hypersonic se snadno skamarádíte. Pro ty ostatní platí, že nudit se nejspíš nebudou, ale už za dvě hodinky po poslechu si na Hypersonic jen těžko vzpomenou. A když, tak jako na tu kapelu pro slečinky.
|
