Léta páně zhruba před třemi lety mé mládě odebíralo časopis "Šťastná třináctka". Již samotný
název dostatečně evokuje, na jakou cílovou skupinu bylo tohle čtivo zaměřeno. Byť mě
obsah časopisu nijak nepohoršoval (vcelku vtipné čtení pro dospívající holky, zbavené
exhibičnosti Bravíčka), jakési předsudkové spojení spolehlivě zafungovalo, takže si asi
dokážete představit, jakou reakci vyvolal první pohled na debutové album řecké čtveřice
Lucky Thir 13n "March Of The Young". A rovnou předesílám, že by vůbec nebylo od věci
domluvit spolupráci kapely s časákem a cejdo přihodit jako přílohu. Holkám by to
nezpůsobilo žádnou mravní újmu a některé z nich by třeba mohlo nasměrovat k poslouchání
muziky s hlavou a patou.
V základu - tedy asi v sedmi případech -jsou totiž Lucky Thir13n taková neškodná,
melodicko rocková, študentsky (z nedávno i dávno recenzovaných tuzemských počinů mě
svým pojetím – nikoliv však kvalitou – napadají Idiot Princip) nevázaná kapela s čichem na melodie a poměrně solidním vkusem. S jen nepatrnou špetkou chuti k riskování a silným pudem sebezáchovy. Se zjevným poutem ke své domovině, projevujícím se v pohodě, uvolněnosti, ležérnosti a ledabylé eleganci. Možná, kdyby se tohohle kopyta byli přidrželi na celé desce, byli by jen příjemně tuctoví. Oni však zjevně mají potřebu aspoň některý z údů na chvíli ze svojí škatulky vystrčit a výsledkem těchto "úletů" jsou jednak jakýsi Amerikou (bohužel, sterilní čistota a změkčilost dost ubírá na kráse) načichlý mezistupeň "Get In My Way", nejodvážnější smysluplnou vložkou je zagrowlování a i
celkově ostřejší výraz v "Rivers Run Dry" (tady bych viděl cestu), tvořící dva póly
posluchačského spektra - tedy nejpovedenější i nejstrašidelnější (bavíme se o atmosféře) položku seznamu.
Ze vcelku pohodového rockového houpání vás vytrhnou punkem načichlé "Forever
Free (March Of The Young" a " Yeah, I Want It", ze kterých intenzivně stříká šťáva a u
kterých právě díky přímočarému uvolnění vůbec nevadí celková jednoduchost. Nenechte se však ukolébat, Lucky Thir13n neváhají sáhnout i k jakémusi pseudorockenrolu s gramo-quazi-rapováním a ještě navíc kousek "R'n 'R ", (ve kterém kapela zdůrazňuje výpomoc
slečny Vivian a pána Dj Space a těm, kteří tuší, o koho se jedná, se hluboce klaním ;-) ) plácnou hned za zmíněnou životodárnou mízu, čímž krapet desce uberou kyslík. Zvláštní jsou i jakési pohádkové intro a outro, s náladou desky absolutně nesouvisející...
Chvíli jako by chtěli být Bon Jovi, ale chybí jim nadhled, vyzrálost a umění. Chvíli jako by chtěli být Motley Crue, ale chybí jim frackovitost, sebedestruktivní odvaha a pouliční špína. Ale chtějí být i sami sebou a tak přijmete-li jejich hru na chytlavé melodie a omluvíte občas až naivní postupy, dá se jim uvěřit. A kdyby nic jiného, tak z "Pochodu mládežníků" máte velkou šanci vyváznout s dost dobrou náladou.
|
