Šestá (a zatím poslední) deska Vision Divine je ve znamení návratů zpět. Poté, co z line-upu v tichosti zmizel Michele Luppi, rozhodl se Olaf obnovit původní spolupráci a za mikrofonem se objevil Fabio Lione. A nebo to byl možná Fabio, komu se najednou zachtělo zpátky do teď už skvěle rozjeté kapely. Těžko říct. Každopádně zpátky bylo věhlasné jméno, odejit byl jeden z nejkrásnějších hlasů vůbec. Čímž samozřejmě nechci snižovat Fabiovy kvality, ani předem odsuzovat tuhle desku. Jen konstatuji a při poslechu se marně bráním myšlenkám, že být na vokálním postu pořád Michele, mohly být skladby z tohohle alba ještě o třídu výš.
Deska je návratem k prvním dvěma nahrávkám i co se týče zvuku (bohužel) a většiny postupů. Ať se snažím sebevíc, slyším jenom (byť o mnoho lepší) pokračování prvních alb. Ten tam jsou geniální progressivní postupy z „The Perfect Machine“ a silné příběhy. Jako by éra tří alb mezi tím ani neexistovala. Což je velká škoda. Přímo ohromná. Nechci říct, že Vision Divine tímto albem zapadli to průměru podobně orientovaných kapel, ale rozhodně se jim podařilo ztratit jednoznačně identifikovatelnou tvář, kterou si vydobyli. A to je pro mě jednoznačně obrovské zklamání. A ještě ke všemu – vracíme se také k hnusným obalům. Zatímco předchozí tři desky se pyšnily překrásným coverem, tenhle je škoda komentovat.
Na druhou stranu, „9 Degrees West of the Moon“ objektivně vůbec není špatná deska. Je vlastně hodně dobrá. Když odhlédneme od kontextu a soustředíme se jen na dílo samotné, máme tu pořád krásné melodie, nechybí zajímavé postupy, kvalitní vokál a hlavně silné jednotlivé skladby. Už úvodní 
rozmáchlá „Letter to My Child Never Born“ je naprosto skvělá a současně aspoň trochu zahraje na emoce. Následující „Violet Loneliness“ a „Fading Shadow“ jsou zaručené hity se silnými refrény. Když na to přijde, obešla bych se jenom bez dvou skladeb – „The Killing Speed of Time“ má sice ucházející refrén, ale ty sloky, kde se Fabio pokouší na svůj hlas přitlačit, to se opravdu dá poslouchat jen s velkým sebezapřením. No a pak titulka „9 Degrees West of the Moon“, ta mě prostě nudí. Naštěstí ostatní skladby tenhle nešvar nemají a já tak nemám problém si album poslechnout několikrát dokola. Navíc i tady je skvělá volba předělávky. Fabio zvládl vokály v „A Touch of Evil“ naprosto brilantně a opravdu mu to sedne. Jenom ten měkký italský přízvuk mě totálně zabíjí, v jeho případě je to snad ještě vtipnější, než Luppiho „hendžls“.
No jo, deska je to kvalitní. Příjemně se poslouchá a je na ní spoustu dobrých nápadů. Ale to je tak nějak všechno. Pod jinou značkou bych byla nadšená, jako Vision Divine to prostě neberu. Tohle jméno je pro mě synonymem období, které znělo úplně jinak a obávám se, že už se to nikdy nezmění. Chybí mi hlavně emoce – oproti předchozím třem nahrávkám je tahle sterilní jak chirurgické nástroje. I když oficiální stránka kapely momentálně hlásá, že se pracuje na dalším albu (a já se na něj pochopitelně těším), zklamání z toho, že mohla být zlatá éra ještě aspoň o pár desek delší, už prostě nikdy nepřekonám.
|
