Plzeňáci s poetickým (a v mém případě i plně vystihujícím) názvem This Night Draws The End vydali počátkem loňského roku své druhé EP, nazvané „Among The Ruins“ Jsa nezatížen jejich prvotinou nebudu se pokoušet o porovnávání starého (tedy předloňského) materiálu s tím stále ještě aktuálním, nicméně badatele po tuzemských hudebních luzích a hájích a historiích kapel určitě stojí upozornit na fakt, že ve zmíněném mezidobí se v kapele vyměnila celá rytmika, plus polovina kytarové sekce (myšleno jeden ze dvou kytaristů :-)).
Kluci sami se na bandzone nálepkují (byť náepky se přelepují v nepravidelných intervalech) coby metal-alternative, osobně bych při krabičkování vypustil nic neříkající (a nebo vše naznačující) „alternativ“ a přilípnul bych dovětek core, byť k přesnějšímu vykolíkování území by bylo zapotřebí ještě někam propašovat pojem melody. This Night Draws The End totiž systematicky hrají hru, při které vás chvíli protahují po přístupných melodiích, chvíli vás drtí nekompromisním tlakem, občas na vás neurvale řvou a vzhledem k tomu, že toto provozují na ploše pouhých deseti minut, nehrozí, že byste se v jejich naléhavé muzice stihli ztratit.
„Among The Ruins“ je jedna velká kvalitativní skluzavka. Nejdřív se je třeba vyšplhat do nejvyššího bodu – úvodní titulní položka, naprosto zbytečné (má-li navodit atmosféru pobytu mezi ruinami, budiž, dovedl bych si ho představit u dlouhohrající desky, tady nadarmo zabírá čas…) nelibozvučné intro nás přivede k nejlepšímu kousku „Break The Walls“. Melodická (to je právě ten důvod, proč jsme na vrcholu) sekačka s uštěkaným vokálem, štípavě ukvílenými kytarami a technickými bicími v pestré a přitom soudržné kompozici. Těžkopádnější a brutálnější „The Day The Life Stood Still“ s nekonečně rozmanitou ukázkou možností lidských hlasivek (growling, chrochtání, řev, …) i závěrečná „Turn The Scale“ (tady už se skluzavka začíná vyrovnávat, takže ztrácíme i spád…) už rezignují na relativní melodickou lehkost, o to intenzivněji tlačí na pilu – výsledkem je poměrně upracovaná agresivní dřina bez jiskry.
Jedna hooooodně povedená, jedna obyč, jedna nic moc skladba + jedna čistě statistická položka, na první pohled horší průměr. O tu půlku bodu k lepšímu průměru se zasloužilo nekompromisní nasazení, instrumentální zručnost (obzvlášť barevné bicí mě baví vytrvale sledovat) i zvuková vychytanost. Dokážu si představit, že na živo to může mít grády, ale v obýváku? V záplavě toho, co hudební svět nabízí, mi schází důvod se k téhle desce vracet.
|
