Pamatuji si velice dobře dobu tak před deseti lety, kdy Nickelback zažívali boom své slávy. Tehdy fanoušci obdivovali jejich tvrdé riffy, postgrungeovou náladu a výborné melodie Chada Krogerea. Přelomového alba „Silver Side Up“ se jen v Americe prodalo přes šest milionů kusů a Nickelback byli náhled pořádně v laufu. Rázem hráli vedle Metallicy, Red Hot Chili Peppers nebo Iron Maiden na největších stadionech světa. Pak přišel rok 2005 a s ním obrovský hit „Photograph“. Jenže s ním se Nickelback začali kazit. Stále více se přikláněli k popu a spolupráce s renomovaným popovým a r n´b producentem Timbalandem dala hudbě takový rozměr, že někdejší fanoušci měli chuť nablít celý igeliťák.
Jenže co naplat, Nickelback umí. Umí jak pořádně tvrdé rockové skladby, tak i popík, který zkousnou všechna rádia. Novou desku „Here And Now“ uváděl singl „When We Stand Together“, který ukončil čekání kapely na hit rozměrů „Photograph“. Singl hned opanoval všechna rádia a kapela za něj dostala ve své rodné Kanadě ihned platinové ocenění. Není se proto co divit, že novinka hned vylétla na první místo kanadského žebříčku a ve Spojených státech se zabydlela na druhé pozici.
Přitom ji Nickelback okořeněli pěkně ostrými riffy. Ty uvozují hned úvodní pecku „This Means War“, která patří rozhodně k tomu lepšímu, co kdy kapela napsala. Laťka nejde moc dolů ani s další „Bottoms Up“, která se houpe spíše ve středním tempu. Pak je tu pochopitelně poprocková „When We Stand Together“, o které se nemá smysl rozepisovat a po ní pravděpodobně nejlepší věc desky, řádně ostrá „Midnight Queen“.
S pátou „Gotta Get Me Some“, která recykluje grungeové postupy s humpoláckými riffy, začíná jít úroveň desky dolů. Následující „Lullaby“ je jen zbytečnou sladkobolnou baladou, která patří spíše do pěveckých soutěží na Nově než na desku nabušené rockové kapely.
S „Kiss It Goodbye“ Nickelback konečně zase sešlápnou boostery k zemi, ovšem skladba postrádá jakýkoliv nosný riff. „Trying No To Love You“ a „Hold On To Heaven“ jsou spíše poprockové kousky ve středním až pomalém tempu, u kterých si řeknete: „jo, takhle skládá balady Bon Jovi, když nemá zrovna svůj den“. „Evereything I Wanna Do“ se ještě vzepne k výkonům, ovšem závěrečná absolutně vatovitá „Don´t Ever Let It The End“ zase desku srazí směrem dolů.
Jasně, „Here And Now“ se prodává dobře. Prodává jí zavedená značka Nickelback a prodává jí také singl „When We Stand Together“. Jinak je to ovšem záležitost jen lehce nadprůměrná. První čtyři skladby vás navnadí, že se bude tentokrát skutečně jednat o událost, ovšem pak vás album začne neskutečně nudit. Sem tam vylétne dobrá věc, ale druhá polovina je víceméně jen vata. Ovšem je nutno přiznat, že schopnost napsat dobrou skladbu Nickelback ani po letech neztratili.
|
