Tvrdit, že u Coronatus je všechno při staré,m by bylo trochu scestné tvrzení. Nicméně, pomineme-li fakt, že kromě bicmena Matse Kurta, který jediný se drží od počátku dějin téhle bandy a personální rošády, které s kapelou otřásaly v posledních dvou letech, totálně změnily „zasedací pořádek“, dá se s tím víceméně souhlasit. Zejména proto, že Coronatus jsou univerzálním prototypem bandy, která sice občas zlobně zachrastí řetězem, ale ve finále chtěli, chtějí a zřejmě vždycky budou chtít být hodnou kapelou s líbivou muzikou. A proč to nepřiznat, ono se jim to i daří. Alespoň tedy z větší části. Ale vlastně i to ke Coronatus patří.
Při starém je i skutečnost, že po jednoalbovém výpadku se do kapely vrátila zpěvandule Ada Flechner. Co se dá dělat, chtělo se mi původně postesknout. Přece jen z dvojice, která se sešla na „Porta Obscura“ mi do ucha líp zapadávala Carmen Schäfer. Ale dívčí tandem (nejzákladnější poznávací znamení Coronatus) Ada Flechner – Mareike Makosch spolu ladí (lépe, než to šlo Carmen společně s Lisou Lasch na minulém „Fabula Magna“) a spolupráce obou dívčích hrdélek (myšleno chvíle, kdy si holky notují společně nebo se příjemně „přetlačují“) patří k tomu povedenějšímu, co „Terra Incognita“ nabízí. A kdyby je zbytek kapely nenechal občas „obnažit“ (nejkřiklavějším příkladem budiž jalově nudná „Der Klerikel“) a byl jim vydatnou oporou po celou hrací dobu desky, asi by vyďoubávání nedostatků nebylo tak snadné.
Druhým pilířem tvorby Coronatus jsou melodie. Žádné složitosti, všechno si bez zádrhelů jemně plyne, žádné výtržnosti, to občasné říznutí kytar rozhodně vlny nenadělá, žádná divočina, klídek, pohoda, občas snaha o živočišnost, občas lehká elegance – v globále čistá a navoněná muzika. Je trochu záhadou, že ačkoliv se nálada zas tak zásadně nemění, netrpím pocitem, že by se měla deska slít do jedné koule. Naopak, s takovými kousky, jako je nekonfliktně pompézní klipovka „Fernes Land“ s romanticky středověkým nádechem (a nejvydařenější vokální kooperací), rozvernými klávesami provzdušněným „Dead Mans Tale“, nejchytlavější refrénem v „Sie stenh am Weg“ či šťavnatým „Traumzeit“ Coronatus rozhodně nenudí.
A pokud dokáží příště vygradovat i jediný temnější a dramatický kousek v podobě titulní „Terra Incognita“ (a odpustí si totální šlápance mimo jako v případě bonusového živého zprznění rozháraného „Mein Herz, Mein Sehnen – a taková to byla studiová pecka…), mohli by mít šanci na to zahrát si – ale jen těžko o vedoucí příčky – první ligu.
I když za silnější vokální článek považuji Mareike, návrat Ady Flechner kapele prospěl. Jazykový Babylon je přiměřeně umírněný a převládající němčina sice není zrovna přitažlivá, ale ani moc nevadí. Snaha o romantiku prostřednictvím housliček a piána sice nezabírá tak, jak by si asi Coronatus představovali, ale alespoň to nepohoršuje. Hluchoprázdných míst na desce není tolik, abyste byli permanentně zpruzelí, povedené chytlavky můžou koketovat s tím, aby na jejich spočítání jedna ruka nestačila. Leze nám z toho zase průměr, co říkáte…? A tak závěr může být stejný jako před čtyřmi lety – vizuálně nadstandardní, hudebně obyčejní. Jen ta obyčejnost oproti „Porta Obscura“ je posunutá o level výše.
|
