Kdyby na desce „Per Somnum“ pražských Pergamen bylo vše tak dokonale promakané, precizní, originální, působivé a přitažlivé jako booklet, kandidovala by tahle nahrávka na album roku. Hned na úvod předesílám, bohužel, je to to nejpozitivnější, co jsem na téhle nahrávce objevil. Důvod je prostý – Pergamen, byť je z jejich muziky black metal cítit na sto honů, se pokusili z této škatule vyklouznout, či alespoň pokroutit její hrany směrem k výrazné nesnadno zaškatulkované osobitosti. A byť uznávám, že toto se jim beze zbytku podařilo, depresivní jedovatost jednotlivých songů mě záhy otrávila a dorazila mě finální stereotypnost. Ale popořadě.
První, co vás klepne přes uši, je Benyho řev. Působivý, nátlakový a snadno srozumitelný (což vzhledem k lyrické složce je dost zásadní plus). Leč se stále nemůžu zbavit zatuchlého zápachu silné umělosti a stylizace do uskřípanosti za každou cenu – na to, jak úspěšně se Pergamen pokouší stylovým hranicím uniknout, tak díky Bonymu vokálu vlastně krapet popírají svojí vlastní snahu. S Bonym pak úzce souvisí i další položka – texty. I tady je znát jistá rozpolcenost. Jistě, dekadentní poezie dává prostor posluchači pro vlastní výklad autorových myšlenek a občas vás neotřelé obraty dokáží silně vcucnout do temné atmosféry, leč na druhou stranu jsou verše chvílemi poslepovány násilím a za jakoukoliv cenu.
Hudba – nekompromisní, přímočará, valivá a drtící. Což třeba v případě skladby „Seance“ (osobně největší mínusovka) znamená, že můžeme sklouznout do nudného až tupoidně udusaného stereotypu, prostého jakékoliv atmosféry. Občasná melodie nemá šanci depresivnost a beznaděj (to jsou asi ty hlavní emoce desky, a pokud tohoto efektu chtěli autoři dosáhnout, beru všechna slova zpět, to se jim povedlo dokonale) zachránit.
Zaplaťsatan alespoň za kytary, které jediné mají snahu probudit vzpomínky na blackové jistoty a především díky nim (byť tady pomáhá i jistá melodická chytlavost i příslušná atmosféra) se skladba „Pouta“ stává nejpřitažlivějším (bohužel, také jediným) vrcholem „Per Somnum“
Jak jinak se chcete vyrovnat s faktem, že neortodoxní, zčernalý a svým způsobem originální a svébytný hlomoz Pergamen vám ne a ne zalézt ani do uší, ani pod kůži, a každá další rotace kotoučku je stále protivnější, než konstatováním, že tenhle krok se Pergamenu prostě nepovedl? Na druhou stranu říkám, že si jsem si vědom toho, že počet všech subjektivních argumentů je tentokrát mimořádně vysoký. Ale tak to holt občas chodí, Pergamen putuje do vyhnívacího šuplete a já si jdu spravit černou chuť třeba s čímkoliv od dnes již neexistujících Amortez.
|
