Pojďte mi pomoct vyřešit jednu triviální hádanku. Svého času existovala v Británii celkem známá kapela, která si říkala Pride a provozovala melodický, pohodový, příjemně dospělácký rock. A hned tři členové téhle party se v roce 2006 spřáhli pod hlavičkou Furyon. Mám ještě jednu tutovou nápovědu (aby to trklo i ty pomalejší) – kytarista Chris Green se na konci minulé dekády sčuchnul s CJ Snarem (zřejmě stejné hudební cítění), tedy zpěvákem hard rockových amíků Firehouse pod hlavičkou Rubicon Cross. Furyon v té samé době vypustili do světa dokonale utajené album „Gravitas“. Kterési trénované ucho z labelu Frontiers Records si desku poslechlo a zařídilo reedici tohoto počinu. Tak, všechny neznámé jsou dosazeny a já se ptám: Jakému hudebnímu stylu se Furyon věnují? Tipli jste, že to bude něco plné projasněných chytlavých melodií a hudebního optimismu?
Vedle jak ta jedle. Zapomeňte na minulost těhle maníků, ta je tak akorát zárukou toho, že kluci na svoje instrumenty (hlasivky nevyjímaje) prostě umí. Nahrávce však dominuje hrubost, zatěžkaná hutnost, nátlak a až kdesi v hloubce, podprahově, si klokotá ten čistý, přátelský a provzdušněný rock. Což se plně odhalí ve finále desky, k původní verzi desky totiž kluci přilípli dvě akustické verze původně zelektrizovaných songů. Nemohli udělat lépe. Jiný kabát a jako by před vámi (náladově) stál někdo úplně jiný. Neslibujte si však jakékoliv uvolnění, Furyon tu svojí náročnost, prezentovanou v předchozích deseti skladbách (v nichž nemožno hledat vrchol, buď vstřebáte tuhle poměrně náročnou muziku komplet, nebo vůbec) dotáhnou do naprosta i v akustické podobě.
Vzpomínáte na dobu, kdy se glam metalové kapely snažily uměle přizpůsobit grungové vlně? Takhle nějak by to mohlo dopadnout, kdyby to tehdejší vlasáčci měli v krvi a nikoliv v pokynech z nahrávacích firem. Napadá mě trochu úchylné přirovnání - představte si, že si Marillion pohrají se „Smells Like Teen Spirit“, dokáží zachovat ducha i výraz téhle skladby, ale přitom jí vtisknou vlastní tvář. Nemožné? Furyon to předvádí celých padesát minut.
Moderní heavy metal? Nebo zhrublý hard rock? Těžko zaškatulkovat. Moře emocí, záplava působivých nálad, bezvadné hráčské výkony, zápal, ze kterého je jasné, že do toho Furyon dávají celé srdce.., dokážu pochopit, že někteří psavci nadšeně vykřikují cosi o albu ro(c)ku. Za sebe však říkám, že (byť se tahle deska stala součástí mojí sbírky) si aktuálně jen těžko dokážu představit, že bych si tuhle desku sjel pětkrát do týdne. To, co jsou Dream Theater pro progresivní metal, to mohou být Furyon pro rockovou muziku. Kupu úsilí stojí odhalení kouzla téhle desky a ve finále jen těžko zůstane v hlavě motiv, který byste si jen tak pro radost zapískali. Takže sice uznale kývám hlavou nad mistrovstvím zúčastněných, ale ten milovník zábavy se v tomhle kole svojí odměny nedočkal.
|
