Zdá se, že ve Finsku zavládla definitivní, neodvolatelná a mimořádně přísná prohibice. Jak jinak si vysvětlit fakt, že na svém osmém albu finští lesní mužíci Korpiklaani téměř vystřízlivěli? Což se v praxi projevuje větší vážností, řekl bych až nečekanou seriózností. A to pro příznivce, navyklé na typicky vychlastané halekačky může představovat drobný problém – Korpiklaani prostě nejsou až tak silně zaměřeni na přímočarou zábavu. Další změna? Dlouhých šest let Korpiklaani vydrželi hrát ve stejné sestavě, až je v loňském roce opustil multiinstrumentalista a vpravdě maxi-lidovec Hiitavainen (a pro mě v podstatě nedomyslitelná postava klanu). Novic -nutno vzpomenout i historický fakt, že epizodně si s Korpi vrznul Teemu Eeroly, který však neustál koncertní tempo – v řadách kapely, houslista Tuomas Rounakari, se objevil až ve chvíli, kdy byl hotový materiál na aktuální desku, takže přikládat váhu jeho vlivu na probuzení temnějších stránek hudby Korpiklaani asi nelze. Přesto jeho minulost (zejména pak projekt „Shamanviolin“) naznačují, že může být za současného stavu pro kapelu tou správnou volbou. Na nové desce (kromě již zmíněné vážnosti) totiž Jonne Järvelä dal celkem důkladně vzpomenout na svoje hudební začátky v zárodku lesního klanu – folkem silně šmrncnuté kapele Shaman. Poslední díl skládačky, odůvodňující vážnější tvář „Manaly“ je obsažen již v samotném názvu desky – Korpiklaani nás zavádí (nikoliv v koncepčním příběhu, ale prostřednictvím tematického pouta) do světa mrtvých a k národnímu eposu „Kalevala“.
Na téhle desce Korpiklaani rezignovali na chlastací hymny i odlehčené popěvky. Jedinou výjimku tvoří vzpomínka na třicátá léta minulého století, kdy vznikla hravá „Evina polka“ (Ievan polkka“), které Jonneho neotesaný řev i odvázaně zvrhlé tempo velice sluší. Samozřejmě, že na halekačky dojde – ať už je to úvodní „Kunnia“ s chytlavým refrénem, šlapavá „Ruumiinmultaa“, či harmonikou pošťouchnutá rozjuchaná „Uni“, pro všechny tyhle skladby platí, že v nich spoustu prostoru dostávají housle, najdete v nich tradiční chytlavou rytmiku i lidovkové motivy, jsou syrovější než (dávné i nedávné) hitovky kapely a proto tomu schází ta tradiční divoce spontánní jiskřička. Jako brzda působí přemíra volného tempa – teskné skřipky i emotivně navrčený, líný vokál ještě nabijí „Synkkä“ silnou atmosférou, ovšem závěrečná netahavá, těžkopádná, hrubá „Sumussa Hämärän Aamun“, ubere hodně šťávy a šťastné mi nepřipadá ani zařazení dvou instrumentálek za sebou (byť „Dolorous“ staví na vzdušně poetickém motivu).
Největším kopancem je pak humpolácky kolotočářská klipovka „Rauta“, po které vám ústřední motiv „Iske“ bude v hlavě cvrčet asi hodně dlouho… Zajímavě působí nápad vydat limitovanou edici jako dvojalbum, na kterém jedna část je nazpívaná v mateřštině, druhá v angličtině. Funkční jsou obě verze, přitažlivější ta severská.
Byť drobných změn je celá řada, pořád jsou to Korpiklaani. Méně hitoví, více melancholičtí, nezvykle vážní, drsnější. Ale nemůžu se zbavit dojmu, že zasmušilá tvář není to, s čím by Korpiklaani měli mít šanci přiblížit se době, kdy se nikdo ani neodvážil jen pomyslet na to, že by forma téhle kapely mohla jít dolů. Zatím nejnižší známka, kterou ode mne kdy Korpiklaani vyfasovali, byla osmička. Tak snad dnešní ohodnocení nebude důvodem k podobné melancholii, jaká dýchá z alba „Manala“, takhle vysoký rezultát snad jasně ukazuje, že to není špatná deska.
|
