Pustit do éteru klip na skladbu „Lost Worlds Of Forgiveness“, ve kterém účinkuje Fabio Lione, bylo od veronské Teodasie rozhodně skvělým marketingovým tahem. Z hlediska naznačení toho, co se na debutovém albu této kapely skrývá, však jde o silné klamání tělem. Mohli byste totiž nabýt dojmu, že Fabio má s kapelou společného víc, než jen hostovskou účast – ne snad, že by pěnice Priscilla Fiazza potřebovala nějakou pomoc, ona si v pohodě vystačí i sama, ale emotivní duet s rhapsoďáckým kolegou jí ohromně sluší, či snad že hudba Teodasie oplývá temnou dramatičností, rafinovaností a podprahovou agresí. Ovšem pojmy jako temnota či agrese v souvislosti s albem „Upwards“ jsem užil naposledy.
Základem, na kterém Teodasia staví, je romantika, zasněnost a nadýchanost klenutých refrénů, opřená o nijak přehnaně načančané klávesy (byť jejich motivy jsou velice výrazné a dominantní) a o příjemně pohádkově křehký hlas již zmíněné Priscilly. Na to, aby šlo Teodasii s čistým svědomím zařadit do davu spřízněných symfo-gotických kapel (byť do téhle škatule bývá obvykle pasována) jim chybí jakákoliv snaha o bombastičnost a přebývá úžasně lehoučký sklon k obyčejnému písničkářství, jemná rockovina, nenáročná pohoda a vytrvalý hudební optimismus – samozřejmě však platí, že ten fundamentální prvek jemného metalu s křehkým vokálním projevem je téměř všudypřítomný.
Byť se ve spojení s příjemně zabarvenými hlasivkami Priscilly ustavičně odvolávám na křehkost, instrument téhle dámy je poměrně pestrý a hlavně sebejistý, její decentní výlety do sytých hloubek (např. „Close Call“) či jedovatosti („Temptress“) jsou maximálně smyslné.
Stejně tak hudba Teodasie se nebojí různých odstínů a změn nálad – ať je to něžné vyprávění při kterém pochopitelně nesmí chybět piáno či smyčce (např. „Close Call“ či „Aurora“), živé, důrazné a dynamické skotačení („My Minotaur“), či svižná melodická nadýchanost, evokující rakouské Edenbridge („Pandora´s Knight“, Hollow Earth“), všechny tyhle odstíny mají hlavu a patu, a na albu není jediný kus, který by si koledoval o nálepku „nebrat“. A kdyby se Teodasia nebála častěji zdynamizovat a přitvrdit rytmiku, výrazněji kytarově štípnout či vsadit na výraznější dramatičnost (třeba jako u „Ztracených světů“), šel bych s bodováním bez váhání ještě výš.
Je to paradox – jako největší hitovka z toho pochopitelně vychází „Lost Worlds Of Forgiveness“ a polemizovat o tom, zda za to může nedostižná atmosféra jedinečného duetu, náladová výjimečnost skladby v rámci desky či cokoliv jiného je asi zbytečné. Ovšem i kdyby tahle píseň na desce chyběla, stejně bude album „Upwards“ patřit k těm, u kterých s doporučením (především příznivcům symfoniky, gotiky a epičnosti) nebudu vůbec otálet. A při vědomí, že se jedná o albovou prvotinu, obzvlášť.
|
