Říká vám něco název desky „Wheels On The Fire“? Před měsícem bych vám taky odpověděl, že ne. Nějak mi tahle deska, kterou v loňském roce vydali hraničtí Iron Army, úplně unikla (hm, takových bylo…). No, a pokud budete jako určité vyjádření kvality jejich letošního promo CD „Silent Army“ brát skutečnost, že mě právě ten letošní kousek nakopl k tomu, abych zapátral i po kapelní prvotině, třeba se shodneme na tom, že o těch Iron Army by v budoucnu ještě mohlo být slyšet.
Tedy aspoň za předpokladu, že na sobě kluci máknou. Jejich klasicky staromilský nekomplikovaný hard and heavy s výrazným poutem k novovlně britského metalu totiž na jedné straně nabízí hodně povedené a chytlavé nápady, na straně druhé trpí i (víceméně klasickými) porodními bolestmi. A proč jsem vlastně začal odkazem na první desku? Protože rozdíl mezi ní a aktuální novinkou sice není kdovíjak okatý (a největší bolest „Wheels On The Fire“ i tady zaznívá), ale podle jistých drobností lze usuzovat, že kluci už s růstovým procesem začali.
Na čem určitě můžou Iron Army stavět, to je kompoziční šikovnost a cit pro chytlavé motivy, velice povedené sbory, vydařené kytarově-riffové naháněné i zvuková přehlednost a čistota (voní mi nahrávky, ve kterých je dobře slyšitelná basa jako v tomto případě). Na čem bych kapele doporučil zapracovat, je především větší odvaha, rafinovanost ve struktuře skladeb – je škoda, když už si kluci tak lehce pohazují s vydařenými motivy, že skladby dojíždějí na jejich vytrvalé opakování (asi nejlepší příklad je „Call For The Rain“, která nebýt totálního postupného rozmělnění, kandidovala by na nejpovedenější kousek desky) bez pokusu o nějakou, byť jen drobnou změnu, zvrat či gradaci. A nemůžu se zbavit dojmu, že na tomhle pomalu prosakujícím stereotypu a tím hrozící ohratelnosti mají největší zásluhu především statické a jednotvárné bicí. K nim se občas přidává i sice velice příjemně rockově laděný, ale přece jen krapet neohebný a zbytečně „hodný“ vokál (a přitom, když už jsme nakousli „Call For The Rain“, posuďte, jak šťavnaté je finální ostré říznutí, takže věřím tomu, že by se pěvec Jirka Vinklárek mohl pouštět do větších dobrodružství!).
Výše zmíněné klady i zápory jsou celkem tak nějak v rovnováze (a pokud se houpačka na nějakou stranu přehoupne, tak zpravidla naštěstí na tu lepší stranu). „Silent Hunter“ rozhodně nenudí (ani po systematicky vytrvalé a opakované rotaci disku v přehrávači), ale ze židle mě taky nějak zásadně nezvedá. Budu-li loňský debut a letošní promo brát jako základní stavební kámen, kluci rozhodně mají na čem stavět, prostor, ve kterém můžou - směrem nahoru – manévrovat, je poměrně široký a z porovnání loňské a letošní nahrávky je znát, že Iron Army minimálně tuší, kde je bota tlačí. Takže u mě momentálně velice slušný (a perspektivní) průměr, který se určitě vyplatí sledovat.
|
