Malrun rozhodně nejsou kapelou na první poslech, navíc se těžko škatulkují, jelikož v jejich spletité hudbě nalézáme rozmanité množství kombinací a stylů, ačkoliv sami sebe řadí jednoduše mezi melodický hardrock. V zastoupení je zde například onen hardrock, okořeněný progresivními prvky, či moderní až metalcorový sound s klasickými riffy a posluchač, jestli hledá nějaká připodobnění, může slyšet stopy kapel jako In Flames nebo Opeth. Některé skladby, či linky zase zavání inspirací přejatou zpoza oceánu, kdy je cítit onen typický americký nádech, který se těžko popisuje, ale je dobře rozpoznatelný.
Tak je tomu například u pomalejšího songu „Sink Forever Down“, jehož příjemně ukňouraný refrén hraje na emoce i posluchači, který neposlouchá text. A to díky zabarvení hlasu zpěváka Jacoba Løbnera, který nefrázuje texty jen jako jedno slovo za druhým, ale do zpěvu vkládá emoce.
Každá skladba jako by si žila svým vlastním životem, tedy je něčím odlišná od ostatních, zároveň ale nijak nevybočuje z hudebního konceptu celého alba. Pro důkaz rozmanitosti uvádím osobní příklad: Při asi třetím poslechu CD, tedy asi po měsíci, co mi tu víceméně ladem jen tak leželo, mi najednou začátek skladby „Shadowborn“ připadal šíleně povědomý, jako kdybych onu melodii znala celý život, zbytek písně už tak ale nepůsobil a když jsem si ji tedy zvědavě a trochu zmateně pustila od začátku ještě jednou, došlo mi, o co tady běží. Tento song pochopitelně tak dlouho neznám, ale atmosféra úvodu písně mi dala připomenout cosi z repertoáru finských doomovějších Swallow The Sun. Ale tím víceméně veškeré podobnosti s touto kapelou končí – víceméně, neboť mi je občas ještě připomene basová či semtam i kytarová linka (například ve skladbě „Pariah“, či v „Take It To The Grave“), to vše ale opravdu jen sporadicky a Dánové si jinak šlapou v poněkud odlišných kolejích.
V posledních pár letech se z kombinace čistého vokálu a growlingu stal jakýsi trend, pro někoho možná klišé, dle mě téměř nezbytné koření pro kapely, které mají společného jmenovatele „moderní metal“, což je však široký pojem,  o kterém by se dalo sáhodlouze polemizovat. I Malrun se místy drží této tradice, přestože album je postavené především na čistém Jacobově melodickém vokálu. Hudební koncept se ubírá kupředu ve středním až pomalejším tempu, až se může zdát, že se trochu táhne, zároveň neuspává, protože stále odkrývá a nabízí něco nového. Jako je tomu kupříkladu u skladby „The Iron March“, patřící k nejprogresivnějším a nejtemnějším kouskům na albu.
Hledáme-li nějaké mínus, může jím býti „stravitelnost“ alba pro běžného posluchače, který se raději drží v předepsaných ozkoušených a dávno vyjetých kolejích, a paradoxně trochu splývající překombinovanost, díky níž album postrádá prvek alespoň jedné jednodušší skladby, která by se mohla stát hlavním tahákem. Tuto pozici se snaží obsadit již výše zmiňovaná „Shadowborn“, na kterou byl stvořen videoklip a ačkoliv patří k těm takzvaně chytlavějším, pořád jí něco v tomto směru schází. O stejnou pozici by se ještě mohla hlásit skladba „New Blood“, přesto se ale žene spíše střídmě, zároveň nabízí zajímavé a nečekané tóny, což je jedním z charakteristických rysů celého alba. Největší překvapením je ale úplně závěrečná skladba „Yoke Of Stone“ přinášející dokonce thrashovou třešničku na dortu v kombinaci s vokálem v refrénu položeném téměř do melodií Systém Of A Down na albu "Toxicity".
Malrun by možná stačilo někde malinko přitlačit na pilu, někde trochu ubrat na spletitosti a tím tak dovést celou věc k dokonalosti. S albem „The Empty Frame“ má ale kapela slibně nakročeno a pro nekonzervativní posluchače, kteří chtějí objevovat něco nového a ne omílat stále stejné postupy pořád a pořád dokola, je tato deska jako dělaná.
|
