Před rokem a půl jsem v recenzi na debutové album Diabulus In Musica hlásal, že čtyři roky společného hraní, které předcházely vydání desky, i nasáté zkušenosti z kapely Dragon Lord jsou dostatečnou zárukou, že Diabulus In Musica nevypustí žádnou jalovinu. A je hrozně fajn, že tohle konstatování platí i po dvojnásobné změně letopočtu, která dělí debut a nedávno vydanou novinku „The Wanderer“. Hned na začátek prozradím, že Diabulus In Musica se se svým tulákem zatoulali o drobný krůček dopředu (především co se vlastního sebevědomí týká), přesto se v bodovém vyjádření přidržím totožné hranice. Důvod je jednoduchý. Ten progres je jen nepatrný a Diabulus In Musica se sice mohou směle zařadit mezi to lepší v symfo-gotickém metalu, ale právě striktní dodržování pravidel daného stylu (a prakticky stejně jako na desce minulé) je – v současné formě, která svědčí o tom, že Španělé mají našlápnuto a která by si možná zasloužila víc odvahy – v mých očích limitem, který se Zuberoe Aznarez a její družině prostě nepodařilo překročit.
Zuberoa Aznarez. Právě tady odtud vychází ta zmínka o sebevědomí. Zubejdě to zpívá a (pokud by Diabulus In Musica chtěli zůstat na území operně laděného jemného gotického metalu) asi by bez problému dokázala utáhnout celé album. Ovšem chvíle, kdy Diabulus pustí k sólovému mikrofonu i mužské osazenstvo kapely, dostává jejich muzika pořádné grády. Občas se sice sklouzne téměř až k osvědčenému (a dobře provedenému) schématu Krásky a zvířete, ale špetka agresivity (a Zubejda se k téhle parketě sama nepřiblíží ani na krok) kapele ohromně sluší, hlavně proto, že takřka všudypřítomná chorálová vzdušnost (ano, ať už jde o sólové nebo sborové zpěvy, ty jsou největším lákadlem hudebních Ďáblů), přehršel klávesových partů i na odiv dávaná křehkost Zuberoina hlasu může chvílemi působit příliš, příliš sladce.
Střídání nálad od pompézních a nadýchaných vzdušných výletů ke křehkým emotivnostem je základním stavebním kamenem téhle desky. Občas se přidá i na důrazu (výhradně v době, kdy má Zuberoa vypnutý mikrofon, ale třeba taková „Shadow Of The Throne“ je cesta, kterou by možná stálo za to prošlápnout častěji), ale převážně se hraje na jemnější notu. A z téhle krabičky doporučuji především lehoučce chytlavou melodii „Hidden Reality“ s křehkostí motýlích křídel a variabilním vokálem Zuberoy (stejně to těmhle operním divám v těch smyslných hloubkách ohromně sluší).
Takové příjemně poslouchatelné album to je. Má to švih i atmosféru, Epica aby si začala tuhle rostoucí konkurenci dobře hlídat, je to přitažlivě líbivé, aniž by se Diabulus In Musica začali podbízet. Už jen proto, že vaří od počátku svých dějin vytrvale podle jednoho receptu, jim věřím, že tohle je jejich přirozená poloha, ale právě to je ten hlavní kámen úrazu – ovšem vyčítat někomu, že dělá přesně to, co se od něj očekává, by bylo trochu postavené na hlavu, co říkáte?
|
