Ostravští Angels Fate by si vlastně zasloužili poklepat po rameni už jen za svojí vytrvalost a houževnatost. Seznam odpadlíků, kteří od roku 2004, kdy Angels Fate zahájili svojí činnost, kapelu opustili, by vydal na slušnou bojovou jednotku a zdá se, že nehodlá brát konce. Doba od zrodu prvního (a jediného) dema, se kterým Angels Fate neudělali do světa ani knoflíkovou dírku, až do vydání debutu zabrala šest let, samotné album vznikalo postupně od února roku 2010 a ve finále jej nazpíval hostující nečlen kapely. A byť to s nahrávkou již nesouvisí, současný stav je takový, že kapela je bez bubeníka a bez zkušebny…, no nemají to ti osudoví andělé jednoduché.
Po první srážce s jejich muzikou (výše zmíněné demo) jsem byl přesvědčen, že příčinou tohoto stavu je (a bude!) nejen nepřízeň osudu, ale i samotní Angels Fate, neb z jejich syrově nenápaditého, těžkopádného a archaického heavíku se mi nepodařilo vydolovat ani zbla něčeho, co by stálo za zvýšenou pozornost. Jejich debutové album s neobvyklým názvem „:II“ (inspirováno mayskou číslicí 12) sice nedokázal tento stav změnit o sto osmdesát stupňů, ale poměrně hmatatelnou změnu přece jen přineslo.
Začněme už známými položkami – skladby „Na kótě 937“ i „Anděl sudby“ (na demu pojmenovaný „Andělé osudu“) výrazně prokoukly především díky nenuceně civilnímu projevu hostujícího křiklouna Ladislava Korbela, ubylo těžkopádnosti a přehnané teatrálnosti, Angels Fate sázejí více na střízlivost, zbavenou těžko uvěřitelných berliček a najednou na povrch vylézají i sympaticky chytlavé momenty. Zbývající písně trpí poměrně silnou rozkolísaností. Najdou se zde položky (prim hrají příliš průhledný „Rudý šachista, nudný „Vlastenec“, či nevýrazná „Síla atomu“), které kdyby se ocitly na demu, ničemu bych se nedivil, a to kvůli nenápaditosti, sterilně prázdným (především) vokálním linkám bez nápadu či pokusu o silnější melodii (jako protilék celkem spolehlivě funguje přitažlivá kytara), neobratnému textování (co naplat, že kluci se trefují do závažných témat, když spolupráce s někým, kdo by tu mateřštinu byl schopen ohýbat důvtipnějším způsobem by kapele občas prospěla). O tom, jak silní můžou Angels Fate být, pokud vsadí čistě na nestrojenou přirozenost a uvolněnost, a vše si spolu sedne bez jakéhokoliv zádrhelu, vypovídá „Malleus Maleficarum“ – svěží nápad, švih, nasazení a především atmosféra na jedničku.
Ta je maximálně funkční i v potemnělém „Scestí“ či v (oficiálně) závěrečné vláčné „Vzpomínce“ s melancholicky přitažlivou kytarovou vyhrávkou a následným zdramatizováním. Pro příznivce Metallicy je na desce ukryt ještě bonus v podobě dobře zvládnuté počeštěné verze songu „For Whom The Bell Tolls“.
Poctivě vydřené (nikoliv udřené) album, zahleděné do historie heavy metalu (s nějakým tím šlahounem thrashe). Pokud má tahle deska reflektovat minulost kapely, tak se klukům zadařilo zadokumentovat reprezentativně kvalitativní pelmel, zahrnující momenty od těch nejsilnějších až po ty poněkud průhledné a prázdné. Z hlediska budoucnosti (za předpokladu, že Angels Fate ustojí svoje vytrvalé problémy) to však už ani zdaleka nevidím tak černě, jako před čtyřmi lety.
|
