A tak se Udo Dirkschneider definitivně osamostatnil. Jeho druhá zteč pod vlajkou U.D.O. se od té první odlišovala ve dvou, na první pohled zřetelných, bodech. Jednak se mu rozpadla sestava, se kterou natočil první desku, věrný mu zůstal pouze kytarista Matthias Dieth. Ovšem ulovit v Německu kvalitní náhradu zjevně není problém, vždyť jména jako Thomas „Bodo“ Smuszynski (Running Wild, Axel Rudi Pell), Stefan Schwarzmann (Accept, Helloween, Running Wild, …) a Andy Susemihl (Sinner) i výčet jejich minulých i budoucích působišť budí úctu a zájem. Prvně jmenovaný se, coby druhá odlišnost, s Udem a Matthiasem pustil i do kompozičního procesu. Pod deskou „Mean Machine“ již nejsou podepsaní Accept, jde již o čistě autorské dílo Uda a jeho kumpánů.
A jsme u třetí změny. Ta sice není tak do očí bijící, nicméně je asi nejdůležitější. „Mean Machine“ už není přesycena tou líbivou melodičností, jako její předchůdce, nestaví čistě na chytlavých momentech, je krapet syrovější, zemitější a méně výrazná, než „Animal House“, a – ačkoliv pochopitelně dává vzpomenout na mateřské mléko, které Udo popíjel u Accept - přínos nováčků tlačí hudbu U.D.O. i do (jen decentně) jiných chuťových příchutí.
Není však náhodou, že největší pecka dráždí především ta již osvědčená chuťová čidla – „We´re History“ se do vás zakousne štiplavým riffem, zaduní rytmickou kavalérií, pohoupe svým rozvážným tempem, pohltí chytlavými sbory, a když mistr Udo zaskřípe svou nahrávku pro sborovou smeč, Matthias Dieth si pohraje se sólovou exhibicí a skladba spěje do svého vzrušujícího finále, člověk se jen tetelí blahem. Že Udo začíná přicházet na chuť i baladickým pocitovkám (a že jeho zklidnělý, přesto jedovatý, ječák v nich zároveň hladí i drásá naprosto přirozeně), svědčí citlivá pianovka s dramatickou vyhrávkou „Sweet Little Child“. Jakou oporou pro Udovo tažení je jeho parťák s šesti strunami předvádí Matthias Dieth už v úvodní „Don´t Look Back“, kde kupodivu jeho šikovnost má potenciál zastínit i jedinečný Udův hlas. Kde jsou aktuální (průběžně lehce posunované) hranice záběru kapely ukazuje na jedné straně skandovatelně přístupná rockovka „Catch My Fall“, či podobně laděná svěží „Dirty Boys“, na straně druhé těžkopádná „Streets On Fire“, syrová vypalovačka „Break The Rules“ či „Lost Passion“ s kudrlinkovým kytarovým motivem a tradičním refrénovým melodickým sklouznutím. U.D.O. nemají potřebu něco objevovat, tradičními elementy – drtící energie, melodika, výborná kytara i jedinečný zpěv – nešetří a zase se na desce (pominu závěrečný prapodivný minutový masakrózně chaotický vtípek „Still In Love With You“) prakticky nedá najít nějaká zásadní slabina.
S „Mean Machine“ došlo na přímý souboj s acceptovskou „Eat The Heat“ (vydání těchto desek od sebe dělili čtyři měsíce). Protože se však Accept zaměřili na jinou váhovou kategorii, fanoušci, toužící po klasickém heavy metalu, stejně neměli z téhle dvojky jinou možnost volby, než U.D.O. Ale s „Mean Machine“, byť byla syrovější než její předchůdce a zároveň ukázala, že U.D.O. nehodlají jít čistě ve stopách předchozího Udova působiště, se nedalo šlápnout vedle.
|
